Paul Krugman - lze nebo nelze vyrazit klín klínem?!?

Ladislav Žák, člen INSOL Europe

www.zaking.cz

„Skoncovat s krizí “je název knihy nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana a jistě svým trochu barnumským stylem přispěl k její prodejnosti na trhu. Práce Paula Krugmana mají tradičně mnoho kritiků. Nejen proto, že jsou srozumitelnější než většina prací jiných „velkých“ ekonomů nebo „nobelistů“, ale zejména proto, že se v nich říká, že řešení nejen existují, ale dokonce, že jsou uskutečnitelná a záleží jen a jen na naší vůli a schopnostech. Už to samo o sobě vzbuzuje nelibost vládnoucích elit a jejích přisluhovačů z vědecké sféry a médií. Paul Krugman ve své knize důsledně vychází ze společenského, chceme-li, politicko-ekonomického, kontextu USA. Je proto velmi obtížné s ním polemizovat na jeho domácí půdě bez její hluboké znalosti.

Jeho práce jsou obhajobou a pokusem o vzkříšení myšlenek Johna Maynarda Keynese a rovněž zde je polemika obtížná, protože, ať již jsou naše názory na Keynesovo dílo jakékoliv, rozhodně si nezaslouží opovržení a zapomenutí, kterému bylo v posledních desetiletích, zejména v neokonzervativních vědeckých a politických kruzích vystaveno. Keynesovy práce byly nedávno v USA dokonce některými autoritami vyhlášeny jako „nejškodlivější knihy“ a v určitých, zejména politických kruzích, panuje něco, co lze nazvat „keynesofobií“. Zbývá ty pasáže Krugmanových prací, kde se vyslovuje ke zcela obecným záležitostem. Dovolím si v následujícím textu zaměřit svou pozornost nejprve na otázku, kterou si Paul Krugman ve své knize klade, a to, jestli může dluh vyřešit problém způsobený dluhem.

 

Krugman ve své knize oponuje populární a hodnověrně znějící názor, který říká, že dluh nelze umořit dluhem, a tvrdí nejen, že tento argument je mylný, ale navíc dodává, že je tomu právě naopak. Je velmi obtížné soudit míru pravdivosti takových obecných tvrzení a celá záležitost by se jistě mohla odbýt doplňkem o výjimkách potvrzujících pravidlo. Skončilo by to konstatováním, že na každém výroku a přístupu je mnoho pravdy. Nejde však o rozsouzení toho, který výrok je silnější, protože to by se neobešlo bez složitého popisu kontextu, jde o analýzu toho, co je dluh, a co může a nemůže v hospodářství způsobit. Dluh je vztah, který vzniká mezi dvěma rovnoprávnými a rovnocennými subjekty, které se dohodly na dočasné nerovnoprávnosti spočívající v tom, že jedna druhé je povinována právě naplněním dohody objemu a obnovením rovnoprávnosti stran. Technicky je pak dluh důsledkem časového posunu mezi plněními jednotlivých stran smlouvy. Dluh tedy nevzniká pouze tam, kde vzájemná plnění přecházejí z osoby na osobu zároveň, např. peníze proti zboží při pultovém prodeji. Z hlediska celkového transakcí se však jedná o naprostou marginalitu.

 

Přirozená přítomnost dluhu ve společnosti je dána i tím, že člověk zhruba do svých 15 let věku spotřebuje zhruba pětinu svého celoživotního kalorického příjmu, což proporčně zhruba odpovídá průměrnému věku dožití, ale vyprodukuje z toho asi jen asi jednu pětinu, spíše méně. Z více než 80 procent tedy člověk žije z počátku svého života na dluh. Takový poměr nebyl nikde v živočišné říši zaznamenán. Je třeba podotknout, že současné poměry v moderní západní společnosti daleko více odpovídají poměrům u paleolitických lovců a sběračů než u neolitických zemědělců, kde byla dětská práce standardem. Podíl na primitivní zemědělské výrobě vyžadoval podstatně méně znalostí než účast na vysoce sofistikovaném lovu, zejména velkých nebo stádních zvířat. Člověk si tedy vice než jakýkoliv jiný živočich půjčuje proti svým budoucím schopnostem tím, že v počátečních letech života závisí na jiných. Důležité je, aby bylo z čeho splácet, tedy aby nová generace nebyla chudší než ta předešlá. V dalším textu uvidíme, že to záleží na obou generacích. U té starší nejen na tom, jestli své dluhy splatila, ale i na tom, na co si půjčovala. Zda na jenom na spotřebu a luxus nebo na také na budoucí rozvoj. U té mladší pak na tom, jak dokáže dědictví zužitkovat. Je nabíledni, že po velkých společenských změnách nestojí dědictví za moc a chuť ho využívat je ještě menší. V mezigeneračním transferu pak nastává významná objektivní i subjektivní trhlina. Mladší generace jde více "na sebe" a popravdě jí ani nic moc jiného nezbývá. Otázkou zůstává, jaké dědictví zanechá ona svým následovníkům, zda z něj bude možné obnovit všechny narušené sociální transfery.

První a klíčová pravda o dluhu je tedy ta, že je ve společnosti i v ekonomice všudypřítomný a ze společenské i ekonomické praxe neodstranitelný. Naopak, dluh a jeho vyrovnání jsou jedním ze základních motivů lidského jednání a lze s jistotou tvrdit, že bez dluhu by se fungování společnosti zastavilo. Sledování a vyhodnocování plnění vzájemných závazků ve společnosti pak je prvořadým předpokladem udržení vzájemné důvěry jejich členů a jejího fungování jako celku. Zlomek filosofického textu Anaximandra z Milétu, známý jako „první věta filosofie“ říká, že „vše vzniká jako zanikavé a platí si navzájem své dluhy podle pořadí času…“ Zbývá dodat, že dluh nelze „a priori“ chápat a posuzovat jako morální kategorii, jakkoliv je v řadě jazyků, kultur i náboženství propojen s hříchem. I když je populární dnes hovořit v souvislosti s hospodářskými problémy o morální krizi a vynášet nad dlužníky morální soudy, není možné se obejít při hledání řešení bez soudů racionálních.

Ve vztahu  k obecným tvrzením obsaženým v Krugmanově knize je však nutné si uvědomit, že není dluh jako dluh. Je nutné si uvědomit, že tento text pro KONKURSNÍ NOVINY pojednává o dluzích v rámci dohod mezi rovnoprávnými subjekty o časově posunutém plnění směny, a že pořád jde o svobodnou a dobrou vůli obou stran. Všechno ostatní, tedy vynucené zadlužování, nesplácení dluhů z mocenské pozice a dluhy mezi závislými, mohou v tomto textu naznačené problémy pouze prohloubit. Stejně tak bude v následujících úvahách abstrahováno od úrokování, parazitismu, politických, sociálních i mediálních vlivů, složitého komplexu potřeb lidské reprodukce nebo zvláštností jurisdikcí. Cílem je pokus o pohled na samotnou podstatu dluhu. Jediné, od čeho nelze abstrahovat, je zvláštní tendence člověka ke kvantitativnímu vnímání svého prostředí, které je jednodušší než kvalitativní, a z této prastaré, přírodní i kulturní evolucí utvářené tendence plynoucích důsledků.

Prvním typem dluhu je dluh, který je vázán k jednotlivým hospodářským subjektům, přeneseně lze hovořit o solventnosti, míře platební schopnosti daného subjektu. Takové subjekty se dají charakterizovat tím, že jejich součásti nemají samostatné ekonomické zájmy a jsou organizovány tak, aby sloužily jedinému ekonomickému zájmu, na němž také záleží jejich odměna. Pokud dluhy narůstají, dochází k insolvenci, která je řešena různě podle historického i společenského kontextu, ale jejím nejčastějším důsledkem je odchod hospodářského subjektu z ekonomického systému.

Druhým typu dluhu je dluh libovolného hospodářského systému, který je složen z hospodářských subjektů, jež mají své vlastní diverzifikované ekonomické zájmy. V přeneseném smyslu lze hovořit o zadluženosti trhu, označované častěji jako tržní nerovnováha. Jakkoliv v praxi platí, že každý hospodářský systém je otevřený, dokážeme si namodelovat úplně jednoduchou uzavřenou tržní ekonomiku s konečným počtem subjektů, jednou navzájem poskytovanou prací nebo službou, která má tu vlastnost, že ji nemohou subjekty poskytnout samy sobě a jejíž odvedené množství jednotlivými subjekty je evidováno pomocí dohodnutého ekvivalentu. Ekvivalent v tomto modelu je skutečně pouhým nástrojem unikátní evidence odvedené práce bez možnosti jej použít pro jiný účel nebo mimo model. Obecně je ekvivalent nejen dohodnutým nástrojem evidence dluhu, ale všude tam, kde se spojuje se znalostmi (know-how), se stává významným nositelem kapitálu.

Dnes platí, a jde o výsledek kulturní evoluce minulých deseti tisíc let, že takovým ekvivalentem jsou peníze. Typickým praktickým příkladem našeho modelu mohou být vzájemně poskytované hlídací služby, bez jejichž akceptace a úhrady nelze opustit místo pobytu. Dluh prvního typu nemůže vzniknout, protože proti odvedené práci jednoho subjektu ihned přecházejí ekvivalenty, které jsou zároveň pro příjemce poukázkou na tuto službu od dalšího subjektu. Transakcí je směna ekvivalentu za práci, protože přímá směna práce za práci není možná. Jakkoliv se to zdá podivné, i tento jednoduchý hospodářský systém se pravidelně zhroutí nebo alespoň upadne do stagnace.

 

Podstatou takové stagnace a z ní plynoucích možných krizí a depresí je tendence jednotlivých subjektů hospodářského systému k zvyšování zásob ekvivalentu a nemožnost podobným způsobem akumulovat práci. To je také obecná podstata onoho do nekonečna omílaného „neodstranitelného antagonistického rozporu mezi kapitálem a prací“, kterým jsou krmeny celé generace a který sloužil a stále slouží k ospravedlňování třídní nenávisti a třídního boje. I dnes se tato teze významně podílí na formování celé řady politických programů. Podstata „rozporu mezi kapitálem a prací“ spočívá v tom, že fyzické nositele kapitálu lze „skladovat“ daleko efektivněji než fyzické nositele práce. Lidský organismus a jeho metabolismus si nedá poručit a odkládat své potřeby, pokud bychom snad nechtěli realizovat chmurnou vizi zmrazování lidských těl, která by byla oživována jen tehdy, když by pro ně byla práce. Nemluvě samozřejmě o tom, že člověk má pro svou reprodukci i jiné potřeby než sloužit jako pracovní síla. Adam Smith se mýlil, když tvrdil, že "kapitál je určité množství uchované a nahromaděné práce, která bude využita v případě potřeby při některých jiných příležitostech". Uskladněnou "mrtvou" práci představuje toliko nosič kapitálu. Teprve po jeho plodném spojení s novými znalostmi vzniká nový kapitál.

Nejde samozřejmě pouze o skladování nosičů práce, ale o skladování práce jako produktivní činnosti vůbec. Práci prostě nelze jakkoliv uchovat a když se naskytne příležitost, tak ji směnit. Naopak, je-li člověk jako nezaměstnaný uchováván sociálními programy při životě jako nepotřebný zdroj práce, dochází časem ke stále většímu znehodnocování jeho pracovní schopnosti, a to nejenom touto nečinností, ale také tenčícími se zdroji pro reprodukci jeho existence, a tedy i jeho pracovní schopnosti. Jde o rozpor mezi snadnou skladovatelností ekvivalentu nebo jiného skladovatelného majetku a faktickou nemožností skladovat práci jako živou činnost. Tuto živou činnost není možno ukládat průběžně v nějakém zařízení podobném akumulátoru. Navíc, i kdyby to bylo možné, každá činnost je podmíněna spotřebou svých zdrojů, a je tedy násobně nákladnější, než skladování ekvivalentu a jiného majetku. To vede přímo k tezi, že vlastnictví kapitálu znamená mít potenciál, možnost, a čím je struktura vlastněného kapitálu pestřejší, tím více možností, a tedy i svobody, jeho vlastník má. Svoboda, kterou dává fyzická práce, je přímo úměrná její obecně omezenému objemu a nízké variabilitě spojené s existencí konkrétní osoby.

Je důležité odpovědět na otázku, proč dochází k akumulaci ekvivalentu. V našem jednoduchém modelu je odpověď snadná. K akumulaci ekvivalentu dochází, protože se v něm nic jiného akumulovat nedá. Obecněji lze konstatovat, že akumulace ekvivalentu je tím intenzivnější, čím je univerzálnější a čím snadněji ho lze spojit se znalostmi a proměnit jej tak v kapitál. Tendence akumulovat, dělat si zásoby, je nejen antropologickou konstantou, ale je i genetickou daností, výsledkem evoluce, kterou není schopna systémově překonat žádná výchova nebo vzdělání. Jde o nutnost zajištění sociálních jistot sociálního a mocenského postavení. Jakkoliv si je lidský jedinec člověk vědom nutnosti svého zabezpečení v síti vzájemných sociálních vazeb, podvědomě akumulací kompenzuje jakékoliv selhání v této síti. V reálném životě je výsledná tendence k akumulaci výsledkem interakce celé řady přírodních, kulturních i osobnostních vlivů, ale zůstává v centru zájmu manipulátorů, protože se jedná o lidskou vlastnost, kterou lze s výhodou použít k ovládnutí jednotlivců i celých sociálních skupin.

 

Na tomto místě se sluší připomenout i druhou přirozenou lidskou tendenci a tou je tendence ke směně. Je podstatně mladší než tendence k akumulaci a jde o tendenci ke směně. Jakkoliv tendence ke směně prostupuje zejména díky působení přírodní evoluce celou historii života, v lidských dějinách se objevuje ponejprve asi před sto tisíci lety a její exploze nastává po poslední době ledové. Jde o biologický i kulturní fenomén a jeho předpokladem je kompatibilita znalostí, se kterými jsou hodnoty nabízené ke směně spojeny a dostatečná vzájemná důvěra. Důvěra je nejen důsledkem kulturní evoluce, ale má i biologické pozadí, jak ukázaly nedávné pokusy s hormonem oxytocinem, které prováděl neuroekonom Paul Zak. Ten je autorem teze, že oxytocin je fyziologickou signaturou empatie.Obecně lze konstatovat, že obě tendence hromadit a směnovat vedle sebe jen vzácně fungují v racionální podobě. Spíše shledáme, že racionální směna se pojí nepříliš šťastně s iracionálním hromaděním. Výskyt iracionální směny je spíše vzácný a pojí se s vnějším donucením…

Možnost akumulace a fungování trhu včetně jeho neviditelné ruky, popsané Adamem Smithem, vykazují ještě jeden velice zajímavý, a jak se zdá, i obecný vztah, který si zaslouží nejen pozornost, ale i důkladnější popis a zkoumání. Dosavadní zkušenosti nám říkají, že trhy nejlépe fungují tam, kde dochází k okamžité nebo obecněji „časově předvídatelné“ spotřebě zboží. Naopak tam, kde je možné zboží jakkoliv hromadit a vyčkávat s jeho spotřebou nebo znovuuvedením na trh, tam začínají trhy selhávat. Zcela přirozeně jsou k takovému selhání nejnáchylnější trhy finanční. Jde o to, že na tomto trhu jsou ekvivalent- peníze a zboží- finanční a kapitálové produkty sobě navzájem nejen velice podobné, snadno skladovatelné a kumulovatelné, ale navíc velice rychle mění navzájem své role. Vztah peněz a finančních produktu tvoří neobyčejně složitou a v zásadě nezvladatelnou komplexitu k pozitivní vzájemnou zpětnou vazbou a velice nízkým vnitřním potenciálem autoregulace. Samotné tyto objektivní předpoklady dávají takřka jistotu, že pokud nebudeme takové prostředí poměrně rigidně regulovat a omezovat z vnějšku, velice rychle v turbulencích dorazí na hranu chaosu a následně se zhroutí. Pokud k tomu přidáme vlivy lidského faktoru, jakými jsou individuální iracionalita, stádní chování, groupthink, kořistění renty a pokušení nejrůznějších podvodů, pak v rámci krachu takového tržního prostředí dochází nejen ke škodám ekonomickým, ale i k dlouhodobým škodám morálním, rozpadu sociálního kapitálu a narušení důvěry.  

Můžeme často pozorovat jev, že poměr mezi potenciální kapacitou směny, mezi prací a ekvivalentem danou počtem a objemem jednotlivých transakcí a skutečností, najednou prudce vzroste nebo naopak klesne. Rozdíl mezi pásmem optima směny a skutečností je přímo úměrný míře akumulace ekvivalentu a nepřímo úměrný možnosti směňovat a ochotě ke směně. Za pásmo optima lze označit stavy, kdy kapacita směny uspokojuje potřeby subjektů trhu bez toho, že by je podstatně omezovala nebo jinými slovy, když je v souladu s původními očekáváními při spoluutváření hospodářského systému a jeho výhledu. Kladný rozdíl lze označit za „dluh“ trhu a tvoří s akumulací ekvivalentu komplexitu. Čím více se akumulují prostředky u jednotlivých subjektů, tím menší počet a objem transakcí na trhu probíhá a tento stav posiluje zpětně pocit nutnosti akumulace ekvivalentů. Opačným jevem je rozdíl záporný tedy „přebytek“ trhu a ten je spíše známý jako tržní bublina. Stoupající počet a objem transakcí posiluje vůli rozpouštět akumulované prostředky, směňovat je, a ty zase zvyšují počet i objem transakcí.

Základní obecný rozpor je v tom, že celý systém se nemůže chovat stejně jako jeho součásti. Pokusy překonat tento rozpor mocensky vedly a vedou k totalitám nejhoršího druhu. Stejně tak teze, která říká, že důsledné sledování vlastních zájmů je nejlepší službou celku, nemá žádnou oporu v praxi, snad mimo trhů s rychlým občerstvením a trhů jim podobným. Naopak můžeme pravidelně pozorovat, jak bez sociální koheze přirozeně dochází k rozvoji pouze stále menší části celku, a naopak devastaci jeho stále větší části. Důležité je i vědomí toho, že v hospodářství platí, že každý výdaj je zároveň něčím příjmem, a naopak, že v rámci sytému je vždy bilance vyrovnaná. Pro systém není důležitý stav jeho vnitřní bilance, ale její úroveň. Zcela neodmyslitelnou součástí jakékoliv bilance je práce. Jinými slovy dluhy nelze odstranit, pokud v hospodářském systému nedochází k dostatečnému počtu a objemu transakcí, a tedy směně práce za ekvivalent.  

Oba druhy dluhu mají dvě důležité souvislosti. Tou první je vliv počtu hospodářských subjektů na počtu a objemu transakcí v hospodářském systému. Zvyšující se zadluženost hospodářských subjektů a jejich odchod ze systému vede k významnému narušování transakční sítě a může vést až k jejímu kolapsu. Na druhé straně zvyšující se vnitřní dluh hospodářského systému způsobený zvýšenou akumulací ekvivalentu má přímý negativní vliv na obrat hospodářských subjektů a jejich následný odchod ze systému.

Tou druhou souvislostí je možnost nahlížet za určitých okolností na hospodářský systém jako na jediný hospodářský subjekt, jehož vnitřní dluh druhého typu se navenek projevuje jako dluh prvního typu. To potvrzuje obecnou pravdu, že vždy záleží pouze na místě, že kterého určitý systém pozorujeme a popisujeme. Jde o míru odstupu, nadhledu, perspektivy anebo naopak o míru ponoru, vhledu, introspektivy, která rozhoduje o tom, zda jsme schopni vnímat daný objekt přes jeho součásti nebo limitně právě jako celek nebo jako celek v jeho souvislostech, tedy opět jako součást svého prostředí.

Nyní lze vyslovit určitý názor, který lze postavit vedle obecných tvrzení, že problém dluhu lze respektive nelze řešit dluhem, přispět tak do polemiky obsažené v Krugmanově textu. Je patrné, že v rámci hospodářských vztahů dluh hospodářského subjektu vůči jinému hospodářskému subjektu s rozdílným ekonomickým zájmem, tedy dluh prvního typu, nelze obecně vyřešit jiným dluhem. Dluh lze pomocí jiného dluhu pouze převést na jiný subjekt, popřípadě jej u stejného subjektu posunout do jiného času. Dluh lze samozřejmě i odpustit, ale to je mocenské neekonomické opatření. Pokud lze vůbec dluh hospodářského subjektu nějak řešit dalšími prostředky, pak musí tyto prostředky směřovat do zvýšení jeho výkonnosti a zároveň k tomu, aby jeho produkce měla odbyt. Jen z tržeb za zvýšenou výkonnost je možné uhradit dluh, který vznikl při nižší výkonnosti. Jinými slovy, dluhy prvního typu lze nejlépe řešit v rámci odstraňování dluhů druhého typu. Z individuálního pohledu hospodářského subjektu je samozřejmě řešením i snižování nákladů, což ovšem nikterak nepřispívá k řešení dluhů druhého typu.

Dluhy druhého typu lze odstraňovat pouze tak, že hospodářský systém zvýší objem transakcí práce za ekvivalent do pásma daného optima. To předpokládá buď snížení míry akumulace ekvivalentu jednotlivých subjektů, nebo zvýšení objemu ekvivalentu v systému. Přirozenou podmínkou je to, že v systému se nachází dostatečná nabídka práce i poptávka po ní a dochází k žádoucí interakci tak, jak to bylo namodelováno v naší jednoduché ekonomice vzájemných hlídacích služeb. Je třeba zdůraznit, že práce i kapitál obsahují nutně znalosti a právě interakce mezi těmito znalostmi, myšlenkami a ideami obsaženými v kapitálu a práci, stejně jako v ostatních výrobních faktorech, způsobí žádoucí transakci. Je naprosto patrné, že cesta snižování nákladů a ponechání nebo dokonce snížení transakční kapacity u jednotlivých hospodářských subjektů sice může přispět ke zlepšení jejich individuální bilance, ale k ozdravění jejich prostředí nepřispěje a neřešení dluhu druhého typu může akcelerovat i potíže v rámci dluhů prvního typu.

Pokud jsou výrobní faktory postaveny na znalostech a pokud objem transakcí závisí na tom, jak tyto faktory vzájemně interagují, pak lze nepochybně snadno dovodit, že zvýšení výkonnosti hospodářského systému záleží na objemu znalostí v něm obsažených a úspěšnosti jejich párování, tedy na stupni kompatibility myšlenek, které jsou obsaženy v jednotlivých výrobních faktorech. Snad charakter a serióznost KONKURSNÍCH NOVIN unesou alegorii slova párování znalostí postavenou na představě jejich páření a následného rozmnožování. Budiž mi omluvou, že jsem tento pojem převzal z knihy Matta Ridleye „Racionální optimista“. Mimochodem Matt Ridley je anglický lord, dědičný člen Horní sněmovny, tak mi to snad projde. Jde o obdobné postavení a přínos páření znalostí pro kulturní evoluci jako u sexuálního rozmnožování v přírodní evoluci. Znalosti mají tu vlastnost, že umožňují snadné sdílení. „X“ komunikujících nositelů jedné znalosti je v krátké době nositeli až „x“ znalostí a navíc, pokud dojde u některého z nich k plodnému spojení znalostí, pak vnikají rychle znalosti nové generace.

V příspěvku do dané polemiky tom, zda lze dluh řešit dluhem, je možné využít zajímavou analogii, která se zabývá otázkou z oboru dřevorubectví na téma, zda lze vyrazit klín klínem. Odpověď zní, že ano, ale tento klín nejen že musí být použit v jiném místě, ale ještě je navíc nutné vědět v jakém. Sám Krugman ve své práci uvádí několik odborných i politických námitek proti veřejným investicím v době krize a navíc jednu základní, že pokud FED směřuje prostředky z kvantitativního uvolňování do komerčních bank, které si je ponechávají, jde o poměrně neefektivní metodu. Všechny mají společného jmenovatele a tím je alokace a s ní související objem prostředků. Analogie o polenu a klínech poskytuje řadu příkladů. Zkušený dřevorubec dokáže i malým klínem rozrazit poleno a nezkušenému nestačí ani několik velkých. Každé poleno má něco, čemu se říká „hot spot“, nebo také „sweet point“. Dnes tolik populární východní medicína představuje na lidském těle celý systém akupresurních nebo akupunkturních bodů. Tlak nebo vpich právě na ně může ovlivnit stav celého organismu. Jejich alokace a určení účinků trvala staletí, přičemž lidské tělo se v jejich průběhu neměnilo.

 

Je důležité si uvědomit, že pokud hovoříme o "sweet pointech", ""hot spotech" nebo "schwerpunktech", pak nejde opět o nic jiného, než o znalosti a jejich podíl na hodnotě i ceně práce. Jde o známý případ účtu za opravu spočívající v jediném úderu kladiva za sto dolarů. Zní: „Rána kladivem - 1$,vědět kam - 99$.“ Držme se toho, že znalosti jsou strukturované informace, které nám dají odpověď na otázku "jak?" a inovace jsou znalosti, které odpovídají na otázku "jak jinak?" Obecně se dá nalézt tisíce definic a jedna je složitější než druhá. Snad se pro doplnění bude hodit definice informace jako "významného rozdílu, zaznamenaného v našem prostředí."

Ekonomika je dynamicky se měnící a přesto dobře zná pojem „investiční příležitosti“, který napovídá, kde může investor vydělat. Stejně tak musí existovat systém „revitalizačních příležitostí“ pro hospodářský systém, ale zdá se, že se touto otázkou nikdo systematicky nezabývá. Snad mimo obecných tezí až frází o investicích do vzdělání, infrastruktury, institucí nebo inovací. Pokud existuje možnost studovat klíčová slova vládních hospodářských reforem, ať pocházejí v zásadě odkudkoliv, lhostejno zda ze Západu nebo z postsovětského prostoru, pak se v nich tyto fráze opakují s železnou pravidelností. Existují desítky miliónů svědků, občanů těchto zemí, že tyto reformy pro kvalitu jejich života nepřinesly nic nebo jenom velmi málo, tedy mimo ohromné korupce, potěmkinských vesnic všeho druhu a špatné pověsti jejich vlasti.

 

 

 

Obchodní a hospodářské korporace jsou pouhá časově omezená, dočasná sdružení lidí,kteří si navzájem pomáhají tvořit a produkovat, aby tak pomáhali druhým lidem uspokojovat jejich potřeby a plnit jejich přání.Velké obchodní a hospodářské korporace pak nejsou obecně obránkyněmi volného trhu, obchodu a podnikání. Právě naopak, jsou pro něj jedním z hlavních nebezpečí. Jsou navyklé na subvence, dotace a jiná privilegia, vyžadují regulace proti konkurenci vstupující na trh, touží po monopolu, a přitom jejich výkon a tvořivost s časem slábnou.Přesto je zvláštní, že „antikorporační“ aktivisté, například známí z hnutí Occupy Wall Street nechávají na pokoji veřejné korporace, molochy, které nám své služby nutí, my je navíc nemůžeme odmítnout, a tváří se jako naši přátelé a věrní služebníci. Možná by bylo stejně důležité vyvolat hnutí OccupyWhite House nebo Occupy Capitol.

Víra ve spásu před trhem v náručí veřejných institucí je stejně naivní jako víra ve spásu před veřejnou zvůlí v náručí trhu. Musíme pochopit, že to, čeho musíme dbát a co musíme ochraňovat, je koevoluce mezi pravidly směny a přirozenou tendenci člověka směňovat. Znovu platí, že obojí je postaveno na znalostech. Pravidla jsou petrifikovanými znalostmi a směna vyžaduje kompatibilitu znalostí reprezentující hodnoty nabízené ke směně. Jde tedy o koevoluci genů a memů, jak nazval Richard Dawkins jednotku kognitivnich modelů reality, jak on sám říkal" jednotku kulturní imitace".

 

Dějiny lidstva v sobě zahrnují několik pozoruhodných obchodních veřejných korporací, které byly zároveň velmi dobrým místem k žití. Nejstarší známou je asi síť fénických obchodních měst, jako byly například Tyr, Byblos, Kartágo či Cádiz. Připomenout můžeme i řecké námořní svazy takových měst jako Efes, Milét nebo Atény. Rozmach měst bez dusivého a parazitního královského dvora zaznamenala taková teritoria jako Benátsko, Toskánsko, Lombardie, Livornsko, Flandry nebo Champagne. Města jako Florencie, Lucca, Sienna, Benátky, Janov, Milán, Bruggy a další byla nejen bohatá zbožím, ale i znalostmi a uměním. Zapomenout nesmíme ani na systém Hansy a řadu dalších. Všechny tyto decentralizované systémy byly nakonec ovládnuty totalitními systémy s parazitní elitou, ale důsledkem toho byl také vždy pokus ovládnout totalitně obchodní síť, což skončilo jejím rozvratem. Kromě vyrabovaných skladů a pobitých lidí tak nedosáhli parazité ničeho, kromě radosti z ničení. Židovské pogromy toho budiž mementem.

 

Je třeba si položit otázku, zda není konec konců společnost uspořádaná na odpovědném přístupu ke směně pro život snesitelnější než společnost stojící na zdůrazňování ctností, jako jsou víra, láska, naděje, sebeobětováni a hrdinství všeho druhu. Jestli dominance Rotschildů či Meinlů není snesitelnější než dominance Napoleonů či Hitlerů. Na druhou stranu o kšeftu se zase píšou špatně oslavné příběhy a mýty. O ctnostech se toho dá napsat daleko více a povznáší to prý mysl lidu. Marco Polo by mohl vyprávět. Z aktuálních událostí by se jistě dalo tvrdit, že pro EU by bylo perspektivnější využít krize na Ukrajině k posílení vzájemných obchodních vztahů než sankcím proti Rusku a z dlouhodobějších jevů pak vyzdvihnout zcela absurdní politickou podporu nejrůznějších menšin v EU proti většinovému elektorátu. V žádném rozumném byznys plánu takový přístup nemá místo a to znovu podtrhuje tezi, že v „obchodní“ republice si lidé minimálně nemusí myslet, že svět kolem nich zbláznil, protože spravedlivé směně lze porozumět rozumem i citem, ale politické korektnosti a ostrakizaci většiny se dá pouze věřit a věří ji jen málokdo. Navíc každá menšina nemá jiný cíl, byť v mnoha podobách, než se stát většinou, a to má zhoubný vliv nejen na levici, kterou rozdílné zájmy jejích menšinových klientů trhají na kusy, ale na celou společnost, která se hroutí do sebe, protože nemá většinu, která by se k tomu nebála přihlásit…

Postsovětský prostor jako kdyby zůstal okouzlen vírou v pohádky a mýty o všemocném trhu, chudém chlapci, který se vypracoval, a schopných bohatých, kteří nakrmí neschopné chudé, kterým ve světě už dávno nikdo nevěří. Je to přímý důsledek toho, že pro jeho obyvatele, odbornou veřejnost nevyjímaje, je stále osvěžující, že nemusí tupě opakovat poučky z děl klasiků marxismu - leninismu, a masově podléhají všemu, co je popírá. Vše ostatní, včetně zásad kritického myšlení, je jim více méně jedno. Není to správné ani spravedlivé, jak vůči klasikům, tak ve vztahu k novým myšlenkovým směrům. Je to prostě hloupé a v  psychiatrické praxi se to nazývá zpozdilost nebo opožděnost, pokud se nehovoří přímo o mentální retardaci, nikoliv nepodobné chování vlčích dětí, které byly dlouho bez styku se společností.

Přitom i dosavadní společenská praxe zdaleka nikoliv pouze ze zemí, které se nazývají kapitalistickými, poskytuje dostatek příkladů toho, jakým směrem je možné při alokaci veřejných prostředků postupovat. Jednak je tu praxe spočívající v alokaci veřejných prostředků procházejících z primární produkce, například těžby nerostných surovin přímo ve prospěch obyvatelstva. Praxe v jednotlivých zemích se liší v míře, do jaké míry slouží jako rezerva pro budoucnost, ze které jsou aktuálně spolufinancovány veřejně prospěšné projekty nebo naopak, jak je možné tyto prostředky využívat přímo ve prospěch jednotlivých občanů. Druhou „dobrou praxí“ je alokace prostředků z veřejných rozpočtů přímo na realizaci připravených veřejně prospěšných prací. Příkladem mohou být projekty připravené bytovými družstvy a sdruženími vlastníků bytů při zkvalitňování bytového fondu nebo obcemi při protipovodňových opatřeních a jiné prevenci následků živelných katastrof. Jde většinově o obecné programy a projekty připravované z pozice politických orgánů, ale součástí této praxe jsou i „participativní rozpočty“, prostřednictvím kterých navrhují přímo občané a jejich organizace alokaci předem určené části veřejných rozpočtů. Třetím druhem praxe jsou systémy účelových mikropůjček, ale i půjček podporujících žádoucí strukturu společenského uspořádání, např. podporu rodin. Tyto praxe mají jedno společné - jde o to, alokovat peníze přímo tam, kde nemůže dojít k jejich nežádoucí akumulaci, tedy zejména v bankách a nejrůznějších fondech spravovaných lokálními politiky nebo úředníky, ale naopak tam, kde dojde k jejich žádoucí rychlé směně za práci ve veřejném zájmu.

 

Péče o hospodářský rozvoj tedy v konečném důsledku znamená péči o to, aby se v ekonomice potkávaly a párovaly znalosti reprezentující různé výrobní faktory. Znalosti jsou kognitivní modely reality, a pokud jsou modely určité reality ve dvou nebo více myslích kompatibilní, může dojít ke komunikaci a následně k směně, transakci, ať již modelů samotných nebo jejich nosičů.Ve společenské praxi to znamená důslednou péči o rovnoprávnost v komunikaci a o její maximální volnost. Jakkoliv je to zvláštní, pak je to opět ono tisíckrát opakované heslo francouzské buržoazní revoluce "egalité, liberté, fraternité" a slova americké Deklarace nezávislosti, která neztrácejí svou platnost ani při hledání cest ze současných hospodářských problémů.

 

 

Bohužel, dnešní, i u nás politiky a médii propagovaný koncept tzv. "znalostní společnosti" je tomu na hony vzdálen. Stojí na dětinské představě intelektuálů, že znalosti mohou mít jen lidé správně a patřičně vzdělaní, nejlépe pak "terciárně" podle boloňského systému, který na rozdíl od boloňských špaget je naprosto k ničemu. Řemeslná zručnost je podřadná a přímé komunikace nehodná. Existují dokonce vlády, jejichž členové pokládají řemeslníky za parazity na zaměstnancích. Je patrné, že taková vláda nikdy nepochopí, o co jde a zpravidla symbolem takového nepochopení bývá to, že taková méně bystrá vláda má pro vědu výzkum a inovace svého místopředsedu. Při analýze současných možností komunikace různých nositelů různých znalostí ve společnosti se nám stále více vkrádá na mysl, jestli by muselo Římské impérium padnout před Vandaly, kdyby se v něm mohly masově potkávat praktické inovativní znalosti otroků a plebejců s kapitálem patricijů.

Nedostatečný rozvoj poznání v oblasti alokace veřejných investic je výsledkem dlouhodobé mocenské defenzívy veřejného sektoru. Jde o velmi jednoduchou strategii i taktiku soukromého sektoru, který dokázal systematicky posilovat svou pozici tím, že se stal takřka monopolním zdrojem pracovních příležitostí a vzhledem k poskytování úvěrů a půjček zdrojem příjmů obyvatelstva vůbec. Lidé tak mají často oprávněně pocit, že jsou soukromému sektoru zavázáni, zatímco veřejný sektor vnímají jako svého dlužníka. Je proto jen přirozené, že v demokratických volbách jsou voleni zástupci zaměstnavatelů a věřitelů, než představitelé politických programů. To vede nutně k tomu, že veřejný prostor se dostává pomalu, ale systematicky pod nadvládu sektoru soukromého. V zásadě jde o to, že veřejný sektor je vmanipulován do pozice, kdy jeho klíčovou starostí je stále více a více peče o vytváření, udržování a amortizaci pohotové pracovní síly pro soukromý sektor.

Z tohoto pohledu je třeba upozornit na myšlenku a koncepci prof. V. I. Koškina, známou ruské odborné veřejnosti jako demokratický model tržní ekonomiky.Pod jeho vedením se v širším mezinárodním týmu tato koncepce postupně mění v ucelený sociálně ekonomický program, který je postaven na asociovaném vlastnictví občanů, které zahrnuje jak alokaci prostředků pocházejících z nerostného bohatství země nebo akcií státních korporací přímo ve prospěch občanů, tak možnost jejich čerpání občany za předem stanovených podmínek. Taková změna struktury vlastnictví jako základního paradigmatu hospodářského systému si postupně vyžádá projekty úprav celé řady dalších ekonomických i společenských systémů, jako jsou důchody, daně nebo veřejné pojištění. Je samozřejmé, že k realizaci takového projektu v ohromném měřítku Ruska je třeba celého komplexu politických a mocenských řešení, ale bez toho, že si občané uvědomí, že věci mohou fungovat jinak než v jejich neprospěch, k žádné politické ani ekonomické změně dojít nemůže. Nejdůležitějším úkolem vědy vždy bylo nacházet další a další možnosti rozvoje člověka i společnosti, rozšiřovat prostor lidské svobody. Koncepce jediné možné cesty, jako je Fukuyamův „konec dějin“ nebo „nevyhnutelnost“ historického materialismu jsou počátkem cesty do nesvobody a otroctví. V tomto ohledu je činnost týmu kolem prof. Koškina velmi záslužná, protože dává lidem možnost myslet, mluvit a konečně i jednat jinak, než doposud, i když jim mocenští manipulátoři tvrdí, že jinak to není možné.      

 

Za současného stavu ve stále větší části světa, vyspělé demokracie nevyjímaje, už nejde o to, aby lidé pracovali s cílem lépe žít, ale žili s jediným cílem - lépe pracovat. V posledních letech byl v důsledku ohromné krize, kterou lze nazvat krizí dluhovou, veřejný sektor pod ohromným tlakem, aby uhradil dluhy soukromého sektoru, a když tak učinil, musel omezit veřejné služby, a navíc jeho představitelé začali tvrdit, že musí toto břemeno přenést na občany. Následně jsou občané obviňováni z rozmařilosti, když očekávají za svou práci výplatu, zdravotní a sociální pojištění, a od veřejné správy vzdělání, zdravotní péči, bezpečnost a spravedlnost, což jsou důležité atributy toho, čemu se říká lidská důstojnost. Pochopení podstaty toho, jak vzniká, funguje a zaniká dluh, je dnes pro každého člověka velmi důležité, protože jenom tak se může vyvarovat vlivu manipulací, které ho mají přesvědčit o tom, že je povinen splácet dluhy, které nejen že neudělal, ale které neexistují vůbec.

Je na rozhodnutí každého ekonoma, jestli se postaví se svými znalostmi na stranu manipulovaných nebo manipulujících. Kdo chce stát na straně manipulovaných, musí být schopen výsledky svého vědeckého zkoumání vyložit jednoduše a srozumitelně. Dnešní světoví koryfejové společenských věd i jejich nohsledové, Rusko nevyjímaje, hlásají v různé míře právo člověka na štěstí, bohatství a moc, ale shodují se v tom, že standardní a normální je to, že lidé mají být nešťastní, chudí a bezmocní, a mají se s tím smířit, nebo prý ztratí údajnou svobodu, kterou už dávno nemají. Časy, kdy proletáři mohli ztratit své okovy a navíc je prodat do sběrných surovin jako šrot, už jsou dávno pryč. Dnes lidem svazuje ruce a nohy jejich vlastní neschopnost si uvědomit, že mohou žít jinak. Je to neblahý výsledek mocenské manipulace, podporovaný „mainstreamovou“ vědou a médii.

Proto je dnes tak důležité, že se najdou takoví vědci, ekonomové, kteří se nebojí nahlas říci, že to není pravda a že je možné, aby lidé žili jinak, šťastněji, důstojněji, svobodněji. Takoví jako jsou Vitalij Koškin, Paul Krugman nebo Matt Ridley. Důležité je, aby podobné názory měly dostatek prostoru. Snad k tomu, byť skromně, přispívá i tato rubrika KONKURSNÍCH NOVIN.

 

(psáno pro KONKURSNÍ NOVINY a www.vasevec.cz)