Pozvánka
Pozvánka (v angličtine)
Ako von z korupčnej pasce ?
Fotoobjektívom Juraja Bartoša
Poobede 28. septembra prišlo do bratislavského Pálffyho paláca osemdesiatdeväť členov a pätnásť hostí na 85. riadne zhromaždenie a celkove 222. klubové podujatie,
ktoré malo na programe diskusiu na viac ako horúcu tému : Korupcia a hospodársky avanturizmus v súčasnej spoločnosti. Bola a je v zámeroch združenia na základe XI.
valného zhromaždenia združenia z roka 2009 a jeho májového memoranda O politickej a ľudskej zodpovednosti K parlamentným voľbám 2010.
Z domácich členov sa prezentovali okrem iných predseda SOPK P. Mihók a prezident AZZZ SR T. Malatinský. Plejádu názorov členov klubu a návrhy riešení na zmiernenie korupcie uviedol P. Kasalovský pod titulom Hamletovská otázka 21. storočia ?. Pozvanie správcu združenia prijali predstaviteľ New Economic Schol ruský akademik V. M. Polterovič s témou Korupčná pasca : Je z nej východisko? a český sociológ, enviromentalista a publicista prof. J. Keller s témou Korupcia ako narušenie rovnováhy medzi súkromným a verejným. Myšlienkové posolstvo v podobe interview poslal viceprezident Ruskej akadémie vied akademik A. D. Nekipelov. Diplomatický zbor .zastúpil. nový ruský veľvyslanec P. A. Kuznecov. V rokovacej sále boli viacerí bývalí diplomati a obchodní radcovia.
Pozvanie do diskusie prijali bývalý minister hospodárstva SR a v súčasnosti vysokoškolský pedagóg prof. P. Magvaši, prezident Slovenskej lekárskej spoločnosti prof. P. Krištúfek, ako aj predseda Ústavnoprávneho výboru NR SR R. Procházka. Pracovné povinnosti znemožnili vstúpiť do diskusie prezidentovi Prezídia Policajného zboru SR plk. J. Spišiakovi. Diskutoval aj člen výboru V. Pestov, ktorý zastupuje záujmy združenia v Rusku a ďaľších štátoch SNŠ. Vďaka predsedovi MVO Ľudia a voda M. Kravčíkovi sa uskutočnila na klubovej pôde "druhá" premiéra 15 minútového dokumentárneho filmu o jednej z hlavných príčin povodní v roku 2010. V záverečnom slove P. Kasalovský informoval o vytvorení pracovnej skupiny, ktorá sformuluje najneskôr do 13. októbra dokument adresovaný parlamentu a vláde SR, pre verejnosť a zahraničným členom združenia.
K úspešnosti 222. klubového podujatia v jeho 18. roku jestvovania prispeli ako partneri ASSECO Group, a.s., Bratislava, Kávomaty, s.r.o., Kežmarok, Pivnica Radošiná, s.r.o., Trnava a Paneurópska vysoká škola v Bratislave.
P. Kasalovský o tom, ako by mohla znieť "hamletovská" otázka pre 21. storočie, vľavo spolupredseda výboru J. Gabriel a vpravo P. Mihók.
Počas prejavu V. M. Polteroviča v prvom rade zľava P. A. Kuznecov, A. Veto, radca Veľvyslanectva RF v SR, prof. J. Keller, R. Procházka, v druhom rade zľava prof. P. Krištúfek, M. Kravčík a za ním prof. P. Magváši.
Ruský akademik V. M. Polterovič.
Debata medzi podnikateľom V. Lexom (vľavo), členom výboru združenia pre Severnú Ameriku R. Y. Mosným a členom výboru združenia pre Českú republiky Z. Dokulilom.
M. Kravčík a za ním P. Magvaši počas prejavu prof. J. Kellera.
Prof. J. Keller
R. Procházka
V "americko-ruskom" rozhovore R. Y. Mosny a V. Pestov.
Hamletovská otázka 21. storočia
(Z úvodného slova správcu P. Kasalovského)
Dámy a páni,vážení hostia,
čert nám i mne osobne bol dlžný dnešnú diskusnú tému. Rozhodli sme sa však pre ňu na XI. našom valnom zhromaždení, a krátko pred tohtoročnými parlamentnými voľbami sme predstavy o našom vývoji dokonca formulovali vo vyhlásení . Memorande o politickej a ľudskej zodpovednosti.
Úprimne sa však teším, že tu dnes môžem privítať ruského veľvyslanca Pavla Kuznecova a predsedu Ústavnoprávneho výboru Národnej rady SR Radoslava Procházku. Ospravedlnili sa prezident SR Ivan Gašparovič, predsedníčka vlády SR Iveta Radičová, poslanec NR SR a predchádzajúci predseda NR SR Pavol Paška, minister hospodárstva a regionálneho rozvoja SR Juraj Miškov.
Vážené zhromaždenie,
s potešením vítam medzi nami vzácnych hostí zo zahraničia : prof. Viktora Meeroviča Polteroviča a prof. Jana Kellera z Českej republiky - z moravského Frýdku-Místku. Mám tú česť odovzdať vám aj úprimný pozdrav od viceprezidenta Ruskej akadémie vied Aleksandra Dmitrijeviča Nekipelova. Chcel tu byť, vymeniť si názory a diskutovať. Jeho názorové posolstvo klubu bude zverejnené vo DVD na www.hospodarskyklub.sk.
Kategória spravodlivosť nie je len rýdzo filozofickým problémom, nad ktorým dumajú desiatky generácií filozofov, ale je to aj výsostne praktický pojem.
Veď taká v úvodzovkách "spravodlivosť" aplikovaná v našej krajine je problémom už roky, či skôr odvtedy, čo sme dospelí. Už sme si zvykli, že politické strany pred parlamentnými voľbami vždy vyhlasujú vojnu za lepšie, a najmä za vymáhateľné právo. Za lepšiu justíciu. Dalo by sa hovoriť až o ich príprave na generálny útok : proti nespratníkom, chuligánom, zlodejom, násilníkom, banditom a gaunerom. Po parlamentných voľbách sa verejnosť ešte chvíľu masíruje predstavou, že kriminálnikom zvoní "hrana", či priam umieračik, ale čoskoro sa presvedčujeme, že všetko už beží a bude bežať po starom.
Chceme lepšiu políciu, lepšiu prokuratúru a lepšie právo - lepšiu justíciu. Chceme viac bezpečnosti a občianskej dôstojnosti. Chceme to odjakživa, tak v minulosti, ako aj v súčasnosti. V období od 1990. roka až dodnes je to všeobčianske želanie z tých každodenných, najväčších, resp.najsilnejšie pociťovaných a neodkladných. Lež, nenaplnené.
A to z najprozaického dôvodu, ktorým bolo a je obchádzanie priority priorít - starostlivosti o kvalitu populácie. O jej ľudsko-mravný, vzdelanostný, kultúrny a bádateľský potenciál, o jej zdravie a o jej celkovú psychicko-fyzickú zdatnosť. "Noví politici nemali skúsenosti, prejavila sa príslovečná slovenská žiarlivosť, zhon za pozíciami, osobné spory, možno závislosti spoza hraníc. (...) Namiesto vzostupu sme ostali stáť, pričom však narástlo sociálne napätie do takých rozmerov, že sociálny zmier je takmer v ohrození. Začali triumfovať peniaze...". "Neviem, kedy kto vysvetlí, čo sa u nás a s nami stalo po roku 1990 ?!", tak sa spytoval verejnosti náš vzácny člen Ján Chyzostom kardinál Korec pred desaťročím (v marci 2001). A situácia v spoločnosti sa dodnes k lepšiemu nezmenila, ba skôr naopak.
Dámy a páni,
rozčarovanie a svojím spôsobom až sklamanie kardinála Koreca z desaťročného vývoja našej spoločnosti reflektované ním už desať rokov nazad je nemenej aktuálne aj dnes. Prirodzene vtedy, pokiaľ nie sme vycvičení, že vždy navonok pôsobíme ako optimisti, alebo hodnotíme vývoj okolia a vôbec realitu výlučne v dúhových farbách. Vynára sa tu aj tá možnosť, že nemáme ani len predstavu, aký život žije väčšina ľudí v skutočnosti, keďže sme zavretí z vlastnej vôle v zlatej klietke správne a dobovo armovaných myšlienkových pochodov. A práve medzi takýmito sú však aj intelektom nie príliš obdarení jednotlivci, ktorých do nebeských výšin vytláčajú média v podobe virtuálnych osobností a virtuálnych politických strán.
Aj pri príprave dnešnej diskusie som si vypočul od väčšiny členov, že naše pomery sú obdobné ako v iných štátoch nášho regiónu a vôbec Európskej únie. I keď v niečom s nepomerne ostrejšími hranami. Predovšetkým v štátnej a verejnej správe, v ktorej boli, sú a budú vždy konkrétni ľudia. Treba sa usilovať o ich zaoblenie kontrolnou činnosťou, ktorá bola, je a podľa všetkého aj bude dosť dlho nedostatočnou.
Je zbytočné pripomínať si nekonečný rad káuz v novej ére našej spoločnosti, ktoré vznikli z arogancie politikov z vôle ľudu a ich pomocníkov.
Je však trápne, keď si v dokumentoch iných štátov, medzinárodných a mimovládnych organizácií prečítame, že sme v najrôznejších rebríčkoch lepší nielen ako naši susedia, ale naj- v európskom a vo svetovom meradle. Dospel som však k názoru, že o náš postup .nahor. sa pričiňujú predovšetkým najrôznejší ľudkovia - lobisti zo zahraničia. Mocného tútora, ktorí by tomu bránil, jednoducho nemáme. Napokon, možní tútori spomedzi spojencov majú nemenej starostí ako my. A tak sa potom nečudujme, že všeobecne sme považovaní za veľmoc v korupcii.
Vy viete, ja viem, že pomaly večnou otázkou je vymožiteľnosť práva... Akéhokoľvek. Keď bol pred rokmi medzi nami vtedajší minister spravodlivosti Daniel Lipšic, tak sa nadejal, že procesy dlhšie ako štyri päť rokov sa stanú za jeho éry históriou. Vyhráte súd, ale bude vy, alebo vaša firma po smrti. A tak si spomínam, keď som vtipkoval na úkor nášho prominentného českého člena od roku 1995, aby na štandardu prezidenta republiky dovyšívali to známe, že : "Pravda vítězí", ale ten nápis aj doplnili o tri zázračné slová : "za našeho života". Aby tá pravda - spravodlivosť mala vôbec nejaký zmysel.
Problém je však v celkovom stave spoločnosti. Neobjavím Ameriku, keď poviem, že nikdy nebudeme bez kriminality a občianskych sporov. Najdôležitejšou otázkou však je, v akom objeme a s akou ťarchou sa budeme potýkať ?! Teda, podľa všetkého bude platiť, čím vyspelejšia spoločnosť, o to menej problémov s trestnou činnosťou a v občianskych vzťahoch. "Vyspelejšia spoločnosť", to nie je len o dostatku potravín, o domove, o zdraví a občianskej dôstojnosti, no i o poriadku a disciplíne a vzdialenosti k odvekým ideálom a cieľom.
Treba sa však zamyslieť aj nad súvislosťou obsiahnutou vo vyjadrení amerického spisovateľa Marka Twaina . "Dnes som videl neuveriteľnú vec, totiž politika, ktorý mal zastrčené ruky vo vlastných vreckách".
Dámy a páni,
nič radostné a potešiteľné. A predsa, som rád, že náš člen Paneurópska vysoká škola, predtým Bratislavská vysoká škola práva, pod vedením tu prítomného prof. Ivana Halušku, riaditeľa jej znaleckého ústavu, začala realizovať významný projekt práve z oblasti boja proti korupcii. Ide o projekt vedeckého výskumu poznatkov, ktoré prinieslo skúmanie globálnej krízy a z nich vychádzajúcich podnetov na formovanie metód boja s korupciou a ďalšími prejavmi ekonomickej kriminality.
Na tomto výskume participujú všetky fakulty školy. Hlavným spoluriešiteľom sú organizácie, ktoré zastrešuje prezident PZ SR plk. JUDr. Jaroslav Spišiak, ktorý osobne podpísal zmluvu o spolupráci. Hlavný riešiteľ ďalej dohodol spoluprácu s Úradom Vlády SR, spoluriešiteľskú zmluvu podpisuje s Ministerstvom spravodlivosti SR, a pripravuje s OLAF-om (organizácia EÚ), s Amnesty International, strechovými podnikateľskými organizáciami i s ďalšími významnými organizáciami.
Podlosť, lebo aj tak by sme mohli pomenovať korupciu - zvýhodňovanie seba samých, známych, príbuzných, atď.
Želáme si, aby sa v našej spoločnosti žilo bezpečnejšie a dôstojnejšie ?!
Máme vôbec na to ľudské a finančné zdroje ?!
Čo sa robí pre kvalitu populácie ?
Aké spoločenské normy sú uznávané ?
Ako sú rešpektované zákony ?
Akú efektívnosť má kontrolný systém v štátnej a verejnej správe, ako v hospodárskych organizáciách s účasťou štátu ?
Ako je to s justíciou ?
Majú to, čo majú mať prokuratúra a polícia ?
Na čo sú dobré takéto otázky ?
Dámy a páni,
je tu dnes viac ako dosť múdrych a rozhľadených ľudí. Budú hovoriť z viacerých zorných uhlov o tom, ako sa vyvíja dnešná spoločnosť a čím je brzdená. Poznajúc mnohé z názorov našich hostí a členstva, dovolím si vysloviť dosť tvrdý názor na úvod dnešného mítingu, že našou najväčšou brzdou je neschopnosť rešpektovať v praktickom živote to, čo je už dané v našom právnom poriadku bez výnimiek zo spoločenského a majetkového postavenia. Ďalej je to neschopnosť spočívajúca v správnom a najmä efektívnom využívaní kontrolných nástrojov štátu, kde akékoľvek porušovanie noriem je nevyhnutné hlavne včas sankcionovať a to prezentovať na verejnosti. Žiaľ takéto moje konštatovanie znamená, že sme ešte nedozreli na dnešnú dobu.
V našej spoločnosti je viac egoizmu ako je únosné a spolu s ním sa prezentuje arogancia moci na desiatky spôsobov.
Nevyliečiteľný egoizmus a netrestateľná arogancia ?! I tak by mohla byť formulovaná hamletovská otázka z konca prvej dekády 21. storočia.
CORRUPTION TROP : How to get out?
Victor Polterovich, CEMI RAS, Moscow
Korupce jako narušení rovnováhy mezi soukromým a veřejným
Prof. Jan Keller
Jednou ze základních podmínek fungování moderní společnosti je striktní oddělení sféry soukromé a sféry veřejné. Předmoderní společnosti toto oddělení vesměs neznaly. Proto v nich, mimo jiné,
nebyla možná existence demokracie.
Pokud je v moderní společnosti rovnováha mezi veřejným a soukromým jakýmkoliv směrem narušena, je demokracie fatálně ohrožena.
Takzvané totalitární systémy 20. století byly výsledkem toho, že sféra státní moci ovládla a udusila vše soukromé a privátní. Dnes toto nebezpečí nehrozí. Hrozí nebezpečí právě opačné, a sice, že privátní zájmy ovládnou a udusí zbytky sféry veřejné. Korupce je jedním z kroků na této cestě, která může vést až k nějaké nové formě nedemokratického režim. Korupce proto není téma čistě kriminalistické, ale bytostně politické.
Sféra veřejná a sféra soukromá oscilují každá kolem jiných hodnot. Niclas Luhmann by řekl, že rezonují v odlišném kódu. Klíčovým slovem veřejné sféry je: "služba druhým". Klíčovým slovem sféry soukromé je: "vlastní profit" Oba tyto principy jsou legitimní, ani jeden není méněcenný.
Zároveň mezi nimi existuje zásadní opozice (podobně jako u Durkheima mezi posvátným a profánním). To znamená, nesmí dojít k jejich smíchání.
Korupce je projevem a důsledkem toho, že princip služby byl ve svém jádru znehodnocen. Jak k tomu došlo? V našem kulturním okruhu pochází původní význam "služby" z křesťanství. Z křesťanství pochází, jak známo, též euroamerický individualismus, spása je věcí individuální, každý hledá spásu své vlastní duše.
Individualismus, pokud překročí určitý stupeň, může společnost rozložit. Proto je tak důležité, že křesťanství dalo naší kultuře také hodnotu služby. Služba překonává čistě individuální rozměr a spojuje jedince s celkem. Služba byla původně službou bohu. Odtud je spojena s oddaností něčemu vyššímu, něčemu, co přesahuje každého jednotlivce, co je třeba konat nezištně a co má svůj smysl samo v sobě. Je to něco, co nelze bezezbytku zaplatit penězi.
Svůj světský význam dostává služba jednak v prostoru knížecích dvorů, jednak v prostředí měst. Služba konkrétnímu pánovi generovala hodnoty, jako je věrnost, loajalita, osobní oddanost, důvěra. Nic z těchto hodnot nebylo a není možno si koupit. Ve městě nebyla služba orientována vůči jednotlivci, ale vůči celku. Spojila se s hodnotami, jako je péče o dobro druhých, činnost ve veřejném zájmu, ale také s étosem vykonávané profese jako jakéhosi vyššího poslání.
Antická města znala navíc ještě instituci evergetismu - jednalo se o službu, kterou bohatý jednotlivec ze svých soukromých zdrojů vykonal pro město. Evergetismus je vlastně protiklad korupce.
Jak ukázal Karl Polanyi, modernita začíná generalizací trhu. Trh se přesunul z okrajů společnosti přímo do jejího centra. Stal se regulačním prvkem fungování veškeré společnosti. Tržní systém obrovsky zvýšil produktivitu společnosti a nesporně znamená ekonomicky nejefektivnější způsob tvorby a distribuce žádaných statků a služeb. Odvrácenou stranou však je, že přenos tržních vztahů do všech oblastí společnosti znehodnocuje princip služby. Namísto loajality, která byla kultivována v dvorském prostředí, přináší studený kalkul. Namísto vzájemnosti, která se rozvíjela na úrovni měst, přináší anonymitu a problémy s financováním veřejného sektoru. Navíc přináší řadu etických problémů: Princip neviditelné ruky, jak známo, dokáže sladit egoismus výrobců zboží s blahem spotřebitelů. Ve společnosti služeb má ovšem neviditelná ruka problém: Jak poskytnout službu, když je mi klient lhostejný? Protože součástí služby je vstřícnost a zájem o klienta, musí se poskytovatelé přetvařovat. Vzniká otázka: Jaká neviditelná ruka pak promění přetvářku těch, kdo poskytují za úplatu služby, ve všeobecné blaho?
Proto je ostatně v této společnosti za jeden z nejnedostatkovějších statků považována obyčejná důvěra. A pokud bychom chtěli o korupci pojednat souhrnně, téma důvěry - a zneužité důvěry - by muselo být na předním místě.
Tržní princip postupně ovládá jeden za druhým sektory moderní společnosti. Bývá ztotožňován s efektivitou, úsporností a pružností. Sektor veřejných služeb je naopak stigmatizován jakožto neúčinný, plýtvavý a zkostnatělý. Odtud - alespoň v oficiální rovině - snaha o privatizaci veřejných služeb.
Je neobyčejně obtížně brojit v této atmosféře proti korupci.Vždyť korupce není nic jiného než snaha o svéráznou privatizaci veřejných služeb, a to nelegálním způsobem.
Korupci můžeme vymezit jako snahu přivlastňovat si soukromý zisk z provozu veřejného úřadu či služby. (Proto nás nebude zajímat hospodářská kriminalita s rysy korupce, která může probíhat i v soukromých firmách anebo na burze.) Korupce potřebuje, aby se setkal držitel veřejného úřadu, vykonavatel veřejné služby se soukromým zájmem, který před svou službou upřednostní.
Taková korupce je vlastně (když odhlédneme od její nelegálnosti) naprosto ideální formou podnikání. Soukromý podnikatel musí do své firmy investovat, musí hradit náklady jejího provozování. Korupční úředník kontroluje v podobě svého úřadu "firmu", na jejíž provoz se mu skládají daňová poplatníci. Jeho provozní náklady jsou nulové. Jeho zisk může být maximální. Pokud existují jen slabé kontrolní mechanismy, pak je korupce ve státním sektoru pro toho, kdo ji provozuje, vysoce efektivní, úsporná a pružná. Splňuje všechny požadavky, které jsou kladeny na úspěšnost. Naopak, lpění na službě jako na něčem, co je nezištné a co člověka povznáší tím více, čím více se obětuje pro druhé, působí v dnešní době vypjaté konkurence a tržní úspěšnosti jako jakýsi anachronismus, pokud ne jako něco ještě horšího.
Kde jsou hranice korupce? Běžně si pod korupcí člověk představí úředníka, který za určitý obnos zvýhodní například soukromou firmu při státní zakázce. Umožní jí, aby zakázku získala, i když její nabídka je třeba předražená, Jiný příklad korupce: Určitý poslanec nehlasuje za stranu, za kterou se dostal do parlamentu, ale za stranu proti které ve volbách kandidoval. Říká, že mu tak velí jeho svědomí. (Svědomí prokazatelně nemá, protože by jinak musel složit mandát.) V jeho případě mu korupce umožnila prodat něco, co prostě neměl. Takový poslanec se chová jako hedgeové fondy, které prodávají akcie, které nevlastní.
Kromě těchto jasných kauz existuje ovšem řada případů, které nejsou takto modelově jednoduché, Přesto bychom je mohli pod korupci zařadit, i když shoda v těchto případech není. Připomínám, že korupční jednání je takové, při němž dochází k osobnímu profitu v důsledku toho, že dotyčný či jeho korupční partner zastává veřejnou funkci a může své rozhodnutí prodat.
Prostor pro korupční jednání v tomto širším smyslu se otevírá v následujících oblastech:
- Sponzorování politických stran (i když je sponzorem řádně vykázáno). Je obtížné si představit, že by politici, kteří přijmou od soukromníka desítky milionů, pohlíželi na jeho firmu při svém rozhodování tak neutrálně jako na firmy jiné. (Pokud by tomu tak bylo, je obtížné si představit, že by tento sponzoring existoval.)
- Institut provize jako odměny za zprostředkování. Veřejní činitelé jsou často v roli zprostředkovatelů a pokud není zákonem ani stanovena maximální výše provize, otevírá se zde prostor pro velkou korupci.
- Protěžování své vlastní firmy. Politik se může formálně vzdát své firmy s nástupem do funkce. Ta začne během jeho funkčního období nápadně vzkvétat díky státním zakázkám. O střet zájmů se nejedná - politik už firmu nevlastní. Může se však jednat o korupci přímo modelovou.
- Politici neučiní opatření, aby zamezili evidentnímu úniku veřejných prostředků do rukou soukromých firem. Kauza lehkých topných olejů. Na Slovensku si s tím během pár týdnů poradili, v ČR na tom stát během několika let přišel o desítky miliard korun. A nejméně 50 lidí přitom přišlo o život.
- Snižování daní velkým firmám s odůvodněním, že vniknou nová pracovní místa. Spíše přitom odtéká zisk do zahraničí (a dost možná i do kapes těch, kdo snížení daně prosadili).
- Investiční pobídky (daňové prázdniny, darování pozemků za 1 Kč). Jednoznačně zvýhodňují velké firmy proti malým. Je otázka, zda velké firmy za toto zvýhodnění nějak platí. A pokud ano, tak komu.
- Lobbing. Hranice mezi lobbingem a obyčejnou korupcí mohou být velice nezřetelné.
- Prostor pro korupci otevírá tlak na samofinancování veřejných VŠ. Aby se uživily, školy prodávají nikoliv vědění, nýbrž čtvereční metry svých budov a akry svých univerzitních pozemků. Mohou tak získat od soukromých subjektů peníze na svůj nejnutnější chod a zprostředkovatelé provizi. Do této kategorie patří pochopitelně také prodej VŠ diplomů. Ten, kdo si VŠ diplom pořídí za pomoci korupce, je přímo předurčen k tomu, aby korupci dále šířil z toho místa ve státní správě, které si opatřil díky diplomu, jenž si koupil.
- Korupce v oblasti ekologie.Z pozice úřadu lze vynutit podporu jednou sluneční energii jindy pro pěstování řepky na biopalivo. Není to nejen tržní, ale ani ekologické.
- Jedno z nejkontroverznějších témat: Obrovský prostor pro možnou korupci se otevírá při privatizaci oblastí, jež jsou zatím provozovány v režii státu v rámci veřejného sektoru. Týká se to všech těch oblastí, kde stát má zajišťovat finanční spoluúčast klientů. Vzniká situace, kdy klienti budou muset přispívat na chod soukromé firmy, agentury či fondu. Tuto povinnost mají přímo ze zákona. Je to jakýsi mix soukromého profitu a veřejného donucení. Pro soukromou firmu to znamená minimalizaci podnikatelského rizika (až po to, že by jí stát doplácel případné ztráty). Pro klienty to znamená, že se stávají nedobrovolnými sponzory dané agentury či fondu.
Nebezpečné na korupci v rovině politické jsou především dvě okolnosti:
- může prorůst se státním aparátem,
- může prorůst s činností politických stran.
Tento systém se stává dokonalým od okamžiku, kdy známí známých nastoupí na místa kontrolních úřadů a úřadů zaměřených na boj s korupcí. ad 2) To urychluje degeneraci politických stran. Politické strany se v takovém prostředí mění v komerční organizace, které obchodují s vlivem a pozicemi ve státní správě. Postupně tak politiku privatizují, čehož dříve nebo později využije podsvětí se svými mafiánskými strukturami. Ve finální fázi se podsvětí stává součástí politického rozhodování. Politické programy a koncepce jsou pak jen šidítkem pro voliče. Má si podle nich vybrat, kteří bossové podsvětí budou mít při zakázkách přednost. I když taková politika se tváří stále ideologičtěji, podstatné je "zobchodovat" vliv na rozhodování. Jiří Pehe: Korupce v tomto rozsahu, to je vlastně utajený státní převrat.
Pokusme se tento popis sociologicky zobecnit: Korupce není příliš nebezpečná, pokud zůstává jevem individuálním. Pak bývá spíše jednorázová, nadělá menší škody a lze jí kontrolou dokonce i odhalit. Problém je, když prorostou klientely lobbyistů s klikami úředníků. Pak celá věc získává rysy mafie.
Organizovaná korupce a klasická mafie mají určité společné znaky: Jedná se vlastně o dva příbuzné typy degenerace poskytovaných služeb.
Mafie - prodej ochrany před nejistotou, kterou ovšem sama vytváří. (ekonomicky ideální- dokáže vytvářet poptávku po svých službách)
Korupce - provozování veřejného úřadu za účelem soukromého zisku. (dokáže provozovat služby s nulovými náklady a maximálním ziskem)
V obou případech dochází k tomu, že individuální zájem se kryje za zájem veřejný takovým způsobem, že z toho profituje zájem určité skupiny, tedy zájem klubový. Protože jsou si tak příbuzní, korupčníci se s mafiány velmi snadno propojují. Každý v tomto prostředí je pak (řečeno slovy Balzaca: Ztracené iluze) buď korupčník, anebo zkorumpovaný.
Právě to je největší nebezpečí, které číhá v dnešní vlně narušování rovnováhy mezi sektorem veřejným a sektorem soukromým. Nejde o to, že by veřejné bylo zcela zlikvidováno a dostalo se plně do rukou soukromníků. Chytřejší korupčníci o to ani neusilují, protože se obávají, že pak by byly možnosti korupce nižší. Hrozí něco jiného: Narušení rovnováhy mezi sférou veřejnou a soukromou nás vrhá zpět do dob, kdy obojí nebylo ještě rozlišeno. Byly to doby předmoderní, doby bytostně nedemokratické.
Nikoliv náhodou funguje mafie na podobných principech, na jakých fungoval feudalismus. Anebo obráceně: Feudalismus byl v podstatě mafiánský systém vlády. Lidé byli rozděleni do tří typů:
Nahoře - patroni, kteří mohli využívat moc pro své soukromé potřeby Dnes jsou jejich obdobou právě velcí korupčníci.
Uprostřed - ti, kdo byli pod ochranou patronů, protože jim poskytovali nějaké potřebné služby. Dnes jsou to ti, kdo mohou být při korupci nápomocní a kdo jsou za svou ochotu nechat se zkorumpovat odměňováni
Úplně dole - byli ve feudalismu všichni ti, kdo neměli patronům čím posloužit, a tedy si nezasloužili žádnou ochranu. Dnes jsou na tomto místě občané, kteří systém korupce poctivě platí ze svých daní. Oni financují chod úřadů, které se skrze korupci stávají zdrojem bohatství korumpujících i zkorumpovaných. Formálně jsou svobodnými občany. Fakticky z nich korupčníci dělají své poddané.
Pokud by takový systém převládl, neexistuje jediný důvod nazývat ho stále ještě demokracií.
Poslední otázka. Nakolik je korupce záležitost systémová a nakolik je věcí osobnostních rysů těch, kteří jsou v ní zapleteni. Nesporně existují psychologické typy, které mají ke korupci blízko. Zabývá se jimi F. Koukolík: Přibližně 4% mužů a necelé 1% žen trpí antisociální poruchou osobnosti. Přibližně čtvrtina z nich, tedy asi 1% celé populace jsou psychopati. V ČR je tedy asi 100.000 psychopatů (4x více mužů než žen). Většina psychopatů je sociálně adaptovaná a sociálně úspěšná - deprivanti (jsou deprivováni v sociální a citové oblasti).
Nejnebezpečnější bývají vysoce inteligentní deprivanti, obvykle vysokoškolsky vzdělaní, kteří se propracují na vyšší příčky jakékoli mocenské hierarchie.
Z 20 znaků, jimiž se tito úspěšní psychopaté vyznačují, je řada ponouká ke korupčnímu chování:
- Patologická lhavost
- Podvádění a manipulace
- Chybějící pocit viny a výčitek svědomí
- Bezcitnost
- Parazitický styl života
- Špatná kontrola vlastního chování
- Neschopnost převzít odpovědnost za své činy
Problém je, že ve společnosti dnešního typu se jim otevírá větší prostor pro působení. Je to společnost, která přechází z obyčejné nerovnosti v naprostou nesouměřitelnost. To působí proti dosavadním trendům moderní společnosti a přibližuje dnešní realitu světu předmodernímu. Nahoře elita, která má tendenci odtrhnout se od zbytku společnosti. Zcela vespod deklasované vrstvy (buď žádná práce, anebo jen neplnohodnotná), Uprostřed - střední vrstvy, které už neaspirují na vzestup, ale jen na udržení své nejisté pozice.
Prudce narůstají příjmové a majetkové rozdíly, sociooprostorová segregace, asymetrie moci. Jedna z hlavních příčin tohoto vývoje: Přechod firem ze spojitých hierarchií na síťovou strukturu. (Ekonomicky je pro vedení firem obrovsky výhodný, má však řadu problematických dopadů.) Přechod firem z pevných pyramid na sítě je oslavován kvůli své údajné demokratičnosti a necentralizovanosti (v sítích není nikdo nahoře, ani dole)
Ve skutečnosti nedochází k rozpuštění pevných organizací v měnlivých sítích. Nejvyšší patra organizací si nejen ponechávají veškerou moc, vliv a majetek, ale v síti to vše prudce zvyšují. Síťové uspořádání znamená, že mocná jádra firem se napojují na periférii drobných dodavatelů a subdodavatelů. To umožňuje jádrům maximalizovat zisk a na periférii rozkládat maximum tržních rizik. Není v tom méně hierarchie a více svobody než v pyramidálních organizacích. Hierarchie je jen lépe zamaskovaná a účinněji umožňují přenášet více nejistoty z jader na periférii.
Síťové uspořádání distribuuje nejistotu vysoce selektivně:
- snižuje ji pro ty, kdo zůstávají v jádru,
- výrazně ji zvyšuje pro všechny ostatní
Mění se vztah mezi dvěma základními ekonomickými veličinami: zisk a riziko. Klasické pojetí vycházelo z reality malých a pyramidálních firem: Lidé jsou buď podnikatelé (vysoký zisk, i za cenu velkého rizika), anebo rentiéři (nízké riziko i při menším zisku). Síťová struktura firem (ale i uspořádání světa velkých financí) umožňuje, aby ten, kdo má vysoký zisk, přesunoval riziko na druhé. A sice na ty, kteří mají zisk nízký.
V oblasti velkých financí s jejich vytvářením spekulativních bublin se tato logika projevuje v nejčistší podobě. Stejně tak jako nesouměřitelnost: Pro ilustraci: Každý z 20 nejlépe hodnocených manažerů amerických hedgeových fondů pobíral v roce 2006 v průměru 675 miliónů dolarů ročně. To znamená, že si vydělal během deseti minut tolik, kolik si průměrný americký občan vydělal za rok.
Na jednom pólu se kumuluje vysoký zisk a malé riziko, Na druhém nízký zisk a velké riziko. To je obrovský posun, protože zisk byl původně odměna za nejistotu. Dnes je vysoký zisk odměnou za to, že lidé v jádrech korporací přehodili nejistotu na ty na periférii. (To je jeden ze základních rysů dnešní doby, a to nejen na úrovni firem.)
Dávkování nejistoty se stalo přímo "výrobním nástrojem". To je velice nebezpečný trend: Louis Chauvel: "Destruktivní a perverzní ideologie, které se vynořily mezi dvěma světovými válkami, se prezentovaly jako účinné nástroje k redukci nejistoty tváří v tvář světu, který se stal nepředvídatelný. Odtud jejich úspěch."
Lze předpokládat, že právě deprivanti jsou přitahováni kombinací. vysoký zisk, nízké riziko. Odpovídá to jak jejich očekávání jakkoliv vysoké odměny, tak jejich neochotě či přímo neschopnosti převzít zodpovědnost za vlastní jednání a rozhodování. Korupce v prostředí se selhávajícími kontrolními mechanismy je tedy naprosto ideálním prostředím pro jejich činnost. Ti zcela nahoře - díky své mocenské asymetrii - se nemusejí příliš obávat, že budou přistiženi a potrestáni. Ti uprostřed budou v pokušení zajistit si svoji pozici třeba i nelegálními službami pro ty nahoře (Italská evidence: Spousta vysokoškoláků pracuje raději pro mafii než ve státních službách. Mafie jim garantuje vyšší příjmy a rychlejší kariéru než státní sektor.) Ti zcela dole mají úplně jiné starosti, než se zabývat korupčními aférami a občansky jim vzdorovat. Proto se obávám, že pokud tendence k uzavírání tří sociálních světů převládne, boj s korupcí to obrovsky ztíží (a možná i zcela znemožní). A naopak - neúspěšný boj s korupcí by proces vyhraňování tří sociálních světů dále výrazně urychlil.
Podle staré myšlenky Augusta Comta: "Nejenže duchovní zmatek umožňuje rozvoj korupce, on si ho přímo vynucuje jako jediný prostředek, jak dosáhnout určité shody, bez níž se sociální řád neobejde." Comte se domníval, že korupce je jediné pouto, které drží společnost pohromadě, když všechno ostatní, co lidi spojovalo, se hroutí. Jakmile budou lidé schopni domluvit se na určitých společných hodnotách, obejdou se, podle Comta, i bez korupce.
Teoreticky tedy řešení existuje: Stačí shodnout se například na tom, že veřejný zájem má stejnou hodnotu jako zájem soukromý, a že sféra soukromého nesmí pronikat do sféry veřejné o nic více, jak sféra veřejná do soukromé. Taková shoda by mohla korupci omezit více než ta nejdůmyslnější kontrolní opatření. Pokud je taková shoda pro někoho nepřijatelná, musí se smířit s tím, že se bude korupce dále šířit. Všechno má svou cenu a korupce je cenou za narušení rovnováhy mezi soukromým a veřejným.
Circulus vitiosus?
Prof. Peter Krištúfek, prezident Slovenskej lekárskej spoločnosti
JE ČESTNOSŤ DEVIÁCIOU A KORUPCIA HRDINSTVOM?
Prof. Peter Magvaši
Pred jedenástimi rokmi, ako minister práce, sociálnych vecí a rodiny SR, som vo vtedajšom denníku Práca dňa 23. júla 1999 uverejnil moju úvahu s názvom "Korupcia je chobotnica, ktorá opantáva našu
spoločnosť". Medzi iným som napísal:"Korupčná klíma môže mať aj závažné sociálne dôsledky. Pod jej vplyvom sa totiž začne v spoločnosti šíriť presvedčenie, že svet sa nespravodlivo delí na elitu, ktorá získava z korupcie rôzne privilégia, a bežných občanov finančne poškodzuje. Teda rozhodujúcim kritériom nie je branie úplatkov, ale to, že jedni bezprácne bohatnú na úkor iných. Takže korupcia vytvára a prehlbuje sociálnu nerovnosť. O privatizácii, ako zárodku naštartovania novej formy korupcie sa dodnes rozpráva potichu. Tam sa začala rodiť odvaha mnohých dobrodruhov - smelo vstúpiť do iných a prepracovanejších foriem úplatkárstva a podvodov . A podvodov vrátane veľkej privatizácie. Tam sa zrodili aj mnohí dnešní zbohatlíci, vrátane ctihodných a regionálnych bossov. Úspešne sa podieľali na financovaní predstaviteľov v komunálnych, ale aj parlamentných voľbách. Nie schovávanie vecí pod stôl, rozhodovanie v uzatvorených kabinetoch, vo vybraných skupinách ľudí. Boj proti korupcii, to je aj včasná, kvalitná a pravdivá informácia. Preto význam masovokomunikačných prostriedkov má v boji s korupciou nezastupiteľnú úlohu. Ale ani ony nesmú byť skorumpované."
Denník Práca už nie je na dnešnom mediálnom trhu. O jeho dvojstupňovom predaji z rúk odborárov, až po dnešného významného vydavateľa mienkotvorného denníka sa nielen v odborárskych kruhoch rozprávajú rôzne legendy.
Vety, ktoré som pred jedenástimi rokmi napísal neodvolávam, len ich modifikujem. O korupcii rozprávajú všetci. Korupcia sa "úspešne sa používa" na likvidáciu svojich odporcov vo vnútri politických strán, koalícií, na medzistranícke súperenie, konkurenčného súboja firiem, ale aj celých podnikateľských skupín, mnohokrát schovanými pod rôznymi občianskymi združeniami. Dnes už to nie je ale o privatizácii, ale o štedrých objednávkach z verejných zdrojov ( na každej úrovni, od vlády, štátnych organizácií, samosprávnych štruktúr), najmä v obstarávaní informačných a komunikačných technológií, výstavbe verejnej infraštruktúry, ale aj štátnej pomoci zo zdrojov štrukturálnych a kohéznych fondov EÚ a aj rôznych zákonných štátnych impulzov . Dnešné metódy sú určite sofistikovanejšie ako boli holandské dražby v malej privatizácii. Z času na čas v rámci širokospektrálneho súperenia o moc, a to nielen politickú, ale najmä hospodársku, objavíme "plytkého, odporného a ziskuchtivého korupčníka" a upozorníme na neho orgány činné v trestnom konaní. Potom to vyzerá tak, že ohrozená skupina si umyje ruky a "na ťahu sú orgány v trestnom konaní" . Úspešnosť takéhoto postupu tkvie v tom, že MY (cháp ohrozenú skupinu) sme prejavili principiálnosť a pre pomalé alebo žiadne nepotrestanie sú vhodným zdrojom na kritiku orgány činné v trestnom konaní. Háčik však je v tom, že na vine nie je onen "plytký, odporný a ziskuchtivý korupčník", ale systém. Korupčný systém, ktorý je neuzákoneným systémom, ale je všeobecne praktizujúci. Vysunul do popredia oného zhnitého korupčníka, aby sám systém mohol spokojne fungovať ďalej. Je to systém, kde sa vytvára nepísané prostredie v ktorom je výhodnejšie byť skorumpovaný ako neskorumpovaný. Kde čestnosť je úchylkou, deviáciou, je na výsmech a kde korupčník je hrdinom.
Český sociológ, slovenského pôvodu, Pavol Frič tvrdí: " Korupčný systém nie je dokonalý. Jednou z jeho slabín je fakt, že inteligencia ľudí v ňom zapojená časom klesá. Inteligentnejšia vrstva je totiž postupne vytlačovaná brutálnejšími typmi. Vo vnútri systému inteligentní ľudia sú nahradzovaní ľuďmi vernými. Fungovanie korupčného systému závisí na dôvere a je lepšie dôverovať radšej hlúpemu, ale vernému, než inteligentnému, o ktorého vernosti mám pochybnosti. Schopnejší postupne vypadávajú z hry, čo je známa téza o degenerácii elít. Našou istotou v boji proti korupcii teda je, že i korupčné elity budú degenerovať." Na Slovensku je na mieste otázka, či sa jedná len o výmenu jednej generácie, teda dvadsaťročného cyklu. Stojí tu otázka, v ktorej fáze tohto cyklu sme v SR ? Sú to len plytkí úradníci alebo aj rôzni sprostredkovatelia najímaní slovutnými manažérmi a podnikateľmi? Sociologické prieskumy potvrdzujú, že tieto skupiny sú v iniciácii rovnocennými partnermi. Ako na to reagujú politické elity? Radšej obetujú pešiakov ako odťať hlavu mnohohlavému drakovi? Vyzerá to tak, že politické elity prichádzajú a odchádzajú, ale vykonávatelia zostávajú, prípadne prezliekajú sa do iných šatov. Koľko ich bolo na Slovensku za dvadsaťročnú existenciu nového režimu. Spomeňme si na heslá novembrových námestí v roku 1989 a koniec lídra VPN. Hviezda volieb v boji s korupciou v roku 1994 bolo ZRS, či volieb 1998 SOP, volieb 2002 ANO, volieb 2006, volieb 2010 odporúčam doplniť si každému samému. A ako skončili.? V osídli veľkých korupčných škandálov.
Sme na pôde Hospodárskeho klubu a preto si treba uvedomiť, že korupcia nie je len v interakcii verejný sektor verzus podnikateľská sféra, prípadne občan. Je aj vo vnútri podnikateľskej sféry a vo vzťahu podnikatelia verzus občan. I keď to nenazývame korupciou, ale šikovnosťou, schopnosťou vyhrať konkurenčný boj, ale jeho podstata je ukrajovanie efektu pre podnikateľský subjekt, pre hospodárstvo ako celok. Je to deformovanie trhu, ako dominujúceho prvku kapitalistickej spoločnosti. Atribútmi takejto spoločnosti sú sloboda a trh. Je však jasné, že musí jestvovať určitá vnútorná regulácia, či samoregulácia jednotlivcov a celých skupín. Mali by sa napĺňať slová francúzskeho existencionalistu Jeana - Paula Sartra, : "...že človek je odsúdený na slobodu a v rámci nej plne zodpovedný za svoj život...", doplneného José Saramagom, nositeľom Nobelovej ceny za literatúru z roku 1998, že "...naša sloboda spočíva v tom, že sa môžeme rozhodnúť pre dobro alebo zlo, ale my vždy zvolíme zlo a dávame si nahovoriť, že je to dobro..." Ak podnikatelia príjmu, že skorumpovanie s cieľom získať neopodstatnenú výhodu oproti iným je v podstate zlo, ale pre mňa je dobrom, nepohneme sa z korupčného systému ani po niekoľkých generáciách. Ak je naša morálka založená na egoistickom a utilitaristickom prístupe na úspechu v podnikaní, tak je to zlá morálka. Morálka je to čo je v súčasnosti a etika to, čo aké by sme to chceli mať. Nielen politici nemajú morálku, ale politici sú odrazom spoločnosti. Aká je morálka podnikateľov? Aká je morálka spoločnosti? Ako sa s tým zaoberajú podnikateľské a zamestnávateľské zväzy, okrem plošnej kritiky štátnej a verejnej správy. Etické správanie sa nedá uzákoniť, ani napísať na desať najdokonalejších kódexoch. Etika je kultúra, vžité správanie sa občanov, skupín občanov, spoločnosti. Kultúra slobody a trhu by mala byť kultúrou kde víťazi dobro. Platí to pre politikov, ale aj pre podnikateľov. V korupcii sú obidvaja rovnocennými účastníkmi.
Interview viceprezidenta Ruskej akadémie vied Aleksandra D. Nekipelova
Najefektívnejší nástroj v boji s korupciou
Milan Urbáni
Korupcia je stará ako ľudstvo samotné, čo by mohlo znamenať, že patrí k ľudskej populácii ako normálny jav.
Na druhej strane ale ľudia sa navzájom zabíjajú a vraždia od nepamäti a môžeme vraždu pokladať za normálny jav? Myslíme,
že tak isto nie. Preto s vývojom spoločnosti sa vyvíjalo aj spolužitie ľudí, rešpektujúc genetickú odlišnosť v schopnostiach
jednotlivých členov spoločnosti. Napriek vybudovaniu právnych a etických noriem jedna ľudská vlastnosť zostala zakorenená
v jednotlivcoch a to je osobný prospech v neprospech iného, alebo iných a nevedelo ani nevie ju odstrániť žiadne náboženstvo,
žiadny spoločensky právny systém napriek celosvetovému boju proti tomuto neduhu, ktorý dnes nazývame korupcia.
Definícia korupcie v sebe zahŕňa drobné výhody nielen materiálneho rázu až po veľké finančné machinácie spojené s
organizovaným zločinom. Je možná aj klasifikácia korupcie na:
- malá korupcia, ktorá sa pohybuje na úrovni desiatok až stoviek € a môže prebiehať v úradoch, verejnej správe, školách, zdravotníctve, polícii, športe. Druhá skupina, čo sa týka rozsahu sa nazýva:
- veľká korupcia na úrovni miliónov € hlavne pri nadhodnotení štátnych zákaziek napriek " férovým " verejným obstarávaniam, ale málo kto má odvahu vykonávať všetky verejné obstarávania elektronickou formou so zverejnením podmienok všetkých zúčastnených. Vo svete prebieha každý deň korupcia ako súčasť života, o ktorej sa vôbec nehovorí a ja ju nazývam
- globálna, medzinárodná - mega korupcia a to je vo sfére obchodu zbrojnom priemysle, liekoch, obchod s bielym mäsom, obchod s drogami nikto nehovorí o mega korupcii v obchodovaní s ropou a energonosičmi a nikto nespomína mega korupčné škandály v bankovníctve a finančníctve, ktoré pred niekoľkými rokmi uvalili svet do ťažkej hospodárskej krízy.
Profesor Polterovič v závere svojho vystúpenia povedal, že ani demokratický systém v štáte nedokáže zlikvidovať korupciu. Ja si myslím práve, že korupcia je smrteľnou hrozbou demokracie a ľudia sa stávajú nedôverčiví k štátnym inštitúciám.
Aby sa mohli aplikovať preventívne a represívne opatrenia v boji s korupciou, Rada Európy už pred 10. rokmi založila skupinu štátov, ktoré sa spoločne zaviazali bojovať a koordinovať svoju činnosť proti korupcii GRECO, ktorú ratifikovalo 41 štátov. Tak isto Rada Európskej Únie vyzvala Európsku komisiu v štokholskom programe k úzkej spolupráci s GRECO.
Je potrebné
- identifikovať a likvidovať korupčné procesy
- zlepšovať verejnú administratívu, dokonalejšie systémy auditov, zlepšiť zákon o konflikte záujmov
- zabrániť, aby osoby práva boli požité ako štít korupcie, odstrániť súdnu korupciu, rešpektovať nezávislosť prokurátorov a vypracovať modelový etický kódex zameraný súdnych funkcionárov
- legislatíva v daňovej a finančnej sfére musí potláčať korupciu
- sledovať a likvidovať spojenia medzi korupciou, organizovanou kriminalitou a praním špinavých peňazí
(Diskusný príspevok neodznel z časových dôvodov.)
Niekoľko poznámok o potieraní korupcie
v nadnárodných koncernoch
Peter Kollárik, viceprezident Zväzu elektrotechnického priemyslu SR
Korupcia nás zrejme sprevádza počas celej existencie ľudstva, a ako ukazujú výskumy, aj v zvieracej ríši jej istá forma nie
je neznáma. Má teda význam proti nej bojovať ? Rozhodne áno, ak si uvedomíme, že okrem morálnych škôd sposobuje aj obrovské
škody ekonomické a následne i politické. Spoliehanie sa na všemocnú moc podplácania spôsobuje aj úpadok vo vývoji nových
technológií a zdokonaľovaní výrobných a obchodných procesov.
Ako funguje boj proti korupcii v nadnárodných koncernoch? Protikorupčná politika v nadnárodných korporáciach prešla v posledných rokoch významným vývojom. Ešte v polovici deväťdesiatych rokov minulého storočia bolo v niektorých vyspelých krajinách podplácanie zahraničných činiteľov s cieľom získať zákazky, legálnou činnosťou. Náklady na ňu boli dokonca účtovnou položkou označenou ako nevyhnutné alebo užitočné náklady.
Po prevalení sa obrovských korupčných škandálov vo viacerých koncernoch začali tieto s prísnou protikorupčnou politikou. Veríme, že motívy boli morálne a etické, ale nemalú úlohu zohrali aj škody, ktoré korupcia po odhalení koncernom priniesla. Vo forme pokút, embarga a straty.
Koncerny zazmluvnili veľké svetové poradenské spoločnosti, aby im z analyzovali procesy z hľadiska korupčných rizík a navrhli riešenia (tzv. Compliance Policy t.j. systém súladu s protikorupčnými zákonmi a zásadami). Vypracovali sa celkom nové antikorupčné politiky, vytvorili sa protikorupčné procesy, na ktorých implementáciu dohliadajú špeciálne vytvorené funkcie. Tieto funkcie (tzv. Compliance Officers) vytvarajú štrukturovanú hierarchiu v celom koncerne, ktorá je nezávislá od ostatných výrobných, obchodných a podporných štruktúr. Úzko spolupracuje s právnymi oddeleniami koncernov na jednotlivých úrovniach s cieľom zabezpečiť maximálny súlad s protikorupčnou politikou koncernu. Vyjadruje sa prakticky ku každej skutočnosti, procesu, obchodu, zákazníkovi z hľadiska korupčného rizika a dodržiavania protikorupčných predpisov a má právo veta aj voči najvyššiemu manažmentu.
Nastala aj zmena hodnotenia manažérov i pracovníkov na takmer všetkých stupňoch. Ich hodnotenie, podľa ktorého sú odmeňovaní, obsahuje aj prioritné kritéria naviazané na úspešnosť, ako uvádzajú protikorupčnú politiku koncernu na svojej úrovni do života.
Po zavedení týchto protikorupčných systémov v koncernoch je prakticky nemožné, aby dochádzalo k priamym korupčným praktikám vo vzťahu koncern - zákazník. Koncerny, ktoré tieto systémy zaviedli sa často radšej vzdajú lukratívnej zákazky, než by pristúpili na podozrivé obchodné praktiky.
To však neznamená, že korupcia sa tým zlikvidovala. Zavedené systémy zlikvidovali mnohé korupčné konania vo vnútri koncernov, ktoré mali za cieľ maximalizovať výkony nezákonnými praktikami. Zavedené systémy objektívne prispievajú k výraznému zníženiu korupcie. Korupcia je však veľmi vynaliezavá a presunula sa na iné úrovne, mimo dosahu antikorupčných systémov zavedených v koncernoch.
Je stále dosť spoločností, podnikov, ktoré síce formálne antikorupčné pravidlá vyznávajú, ale v skutočnosti sa priživujú na sprostredkovacích službách. V prostredí, kde tieto "sprostredkovacie služby" sú nevyhnutné k dosiahnutiu zákazky, je veľmi ťažké ich obísť. Napriek tomu, že koncerny majú snahu prísne preverovať každého s kým obchodujú a spolupracujú, nemusia vždy odhaliť korupciu v týchto externých subjektoch. K istej šedej zóne prispieva aj snaha o maximalizáciu zisku, ktorá umožňuje prakticky neobmedzené navyšovanie obchodnej marže, čo samozrejme môžu využiť subjekty zamerané na sprostredkovateľské provízie, od ktorých už nemusí byť ďaleko ku korupčným subjektom.
Záverom treba povedať, že s korupciou je to podobne ako s inými ľudskými neresťami a chorobami. Nedá sa nikdy úplne zlikvidovať, ale treba proti nej neustále bojovať. V tomto zmysle je nákladná systémová snaha nadnárodných koncernov v rámci ich protikorupčných politík krokom správnym smerom. Úspešná však môže byť iba vtedy, ak na všetkých súvisiacich podnikateľských i štátnych úrovniach bude protikorupčné správanie rovnako dôležitou súčasťou všetkých procesov.