Andalúzske pobrežie
Apartmány










ČT krajinou vína...

Pozvánka

Invitation


Vyhlásenie skupiny členov "Proti popieraniu princípu zásluhovosti a falošnej solidarite" z 10. mája 2015

Otvorť dokument Word »

Na pravé poludnie s Janom Campbellom

P. Kasalovský : Je pravé poludnie 10. júna, teda začiatok nášho 104. riadneho zhromaždenia a celkove 248. podujatia od 1993. roka. Vítam medzi nami hostí zo zahraničia - z Českej republiky, z Rakúska, z Nemecka, z Ruska a z USA a diplomatov.
Mám to potešenie, že môžem požiadať o úvodné slovo k našej celoklubovej diskusii O vojne a o mieri nemeckého občana Dr. Ing. Jana Campbella, PhD, ale, kým sa tak stane, pokúsim sa odhaliť čo najšetrnejšie jeho „pravú tvár“.
Univerzitne biokybernetik, neurolingvista a tiež „human design“, prekladateľ a súdny tlmočník, doktor filozofie a estetiky, s diplomami zo zamerania na arabské bankovníctvo a poisťovníctvo, ako aj na financie, inžinier architektúry ... Bol poradcom dvoch premiérov, pôsobil v medzinárodných investičných projektoch, moderoval niekoľko medzinárodných ekonomických fór, expert Euroázijského fóra, hosťujúci profesor na univerzite v ruskom Jekaterinburgu a v kazašskom Astane.
Jan Campbell je uznávaný znalec svetových a osobitne ruských pomerov. Je to autor – autor/osobnosť hviezdnej veľkosti i keď, pomôžem si literárnym prirovnaním, “milovaný aj nenávidený“. Mladý, takmer a vlastne omylom sedemdesiatnik. Je čítaný, neraz až lúskaný aj našími členmi, predovšetkým pre šírku a hĺbku faktografie, brilantné podanie a ozrejmovanie jednotlivých faktov, pre predbiehanie času a videnie a dosť často aj predvídanie najdôležitejších udalostí vo svete – v medzinárodnom meradle. Je vyznávačom internetu, ale aj tlačeného slova. Iba od 20. apríla do 20. mája napísal o. i. state „Je možné spojiť politiku so srdcom a dušou?, „Májové poobhliadnutie sa“, „Politika – Peniaze – Podvod“, „Skrátená abeceda 27. apríla“, „Prečo sa USA ponáhľajú s TTIP“ a „Mier a vojna“ ...


Päť minút pre dvanástou nemecký občan Jan Campbell a stály predstaviteľ združenia od 1993. roka Peter Kasalovský.


V popredí člen MMV a CEO Hydrotour, a.s. Mikuláš Miľko, za ním MUDr. Ivana Šoóšová a vpravo predstaviteľ Deloitte. Vladimír Masár.


Maximálne sústredený poslucháč Ľubo Vančo, konateľ KPMG, s.r.o., za ním podpredsedníčka výboru združenia Terezia Lovíšková a Ľuboš Lopatka, predseda predstavenstva Svet zdravia, a.s.

Válka a mír

Otvorť prezentáciu PowerPoint »

Válka a Mír ve 20. století v zrcadle historie

Proč se mocnosti chovají tak, jak se chovají

Jan Campbell

„ I prostý občan musí znát dějiny. Smíří ho to s nedokonalostí chodu věcí jako jevu obvyklého ve všech obdobích. Poskytnou mu útěchu při strádání státu, neboť podávají svědectví, že k tomu docházelo i dříve, bývalo to někdy ještě hroznější, a přesto se stát nerozpadl.“ (Karamzin N. M.: Dějiny Ruského státu)

Vybral jsem tento citát v úvodu referátu, který se koncentruje na tři základní předpoklady. Prvním je, že většina přítomných a rozumných spoluobčanů všech zemí světa si klade v té či oné formě otázky, podobné následujícím.
  • Je mír přestávkou mezi válkami, nebo je válka narušením míru?
  • Proč máme etablovanou teorii o vedení válek (Clausewitz) a nemáme etablovanou teorii o vedení míru?
  • Jaká řešení se nabízejí v kontextu současné systémové krize světového uspořádání, jestliže války jsou nevyhnutelné a přitom lidstvo nemá byt zničeno?
Druhým předpokladem je, že většina přítomných si je alespoň částečně vědoma důležitosti historie jako dárku, který si zasluhuje kultuře toho či onoho národa odpovídající zacházení. Třetím předpokladem je, že většina přítomných prožívá aktuální politicko – hospodářskou situaci ve světě, jako reprezentaci transformovaného kapitalismu v kapitalismus finančně – informační, jehož možnosti k expanzi (mírovými a vojenskými akcemi) se staly v důsledku objektivního vývoje civilizací omezené, možná i nereálné.
Referát nabízí subjektivní odpověď, používá fakty, definice a informace, které jsou dostupné, většinou jenom odborné veřejnosti, nebo již opět prakticky nedostupné. To proto, že nejsou „politicky korektní.“

Válka a mír

„Jedním z hlavních úkolů vysokého představitele státu je ujasnění, které otázky jsou skutečně navzájem propojeny a jak je možno těchto využít k posílení svého postavení v každé z nich. Ve většině případů politik nemá možnost volby, události propojuje vzájemně realita, nikoli politika. Role státního činitele spočívá především ve včasném rozpoznání vzájemných propojení tam, kde skutečně existují – jinými slovy musí vytvořit řetězec stimulů a zákazů, aby pak našel nejpříhodnější východisko.“ (Henri Kissinger)

Osobní zkušenost z práce analytika, vedoucího koordinační kanceláře EU programu TACIS a bývalého poradce dvou premiérů mi dovoluje plně souhlasit s obsahem citátu amerického diplomata Kissingera, nehledě na skutečnost, že ne vždy jsem souhlasil a souhlasím s jeho praktickým konáním. Rozdíl spočívá v mé orientaci na vzájemný respekt, založený na dialogu, historické paměti národa a přirozených národních zájmech. Nikdy ne a priori na vojenské síle.
V tomto kontextu je zcela jedno, v jakém pořadí se uvádějí označení stavu světa, nebo která z definicí platí pro mír a pro válku. Je tomu tak proto, že válka a mír jsou vždy spojeny s ochranou národních zájmů, zabezpečujících existenci národa.
Časové rozpětí mezi válkou a mírem, nebo mírem a válkou, jak to indikuje současný vývoj vztahu mezi USA - NATO - EU - RF, dovoluje systém nevyrovnaných, stále se měnících národních zájmů. Tyto zájmy jsou závislé od politicko-hospodářského a výchovně - vzdělávacího systému, od snahy odtrhnout minulost od přítomnosti, a lidské schopnosti idealizovat budoucnost. Jinými slovy: Jedná se ignorování a následnou falzifikaci historie v zájmu krátkodobých ideologických cílů.
Výsledkem takového přístupu k daru, zvaném historie je, nemožnost podívat se za horizont a vidět tam, co se děje, co je naše budoucnost. Na druhé straně uvedené nemožnosti se zapomíná a ignoruje skutečnost, že budoucnost se nedá předvídat, ani prognostikovat. Budoucnost si lze pouze představit. Přičemž se zde nejedná o lineární proces myšlení.
V tomto kontextu s ohledem na časové rozpětí, systém národních zájmů a ignorování historie je ukotven objektivní potenciál pro lidské nedorozumění a konflikt objektivních a subjektivních národních zájmů.

Objektivní a subjektivní zájmy

„Vrhne se na nás 150 milionová síla, a ať postavíme bodáků, kolik chceme, jako bychom Velké Rusko (podle Struveho) ani nepozvedli. A všechny nás rozdupe.“ (Alexandr Blok v dopise Konstantinovi Stanislavskému 9. října 1908)

Každý státní útvar má své přirozené objektivní zájmy. Ty jsou základem jeho existence. Přirozené objektivní zájmy představuji souhrn geografických, geologických, klimatických a v ne poslední řade etnicko-kulturních hodnot. Všechny zájmy jsou dané přírodou.
Subjektivní zájmy státního útvaru představují souhrn hodnot politicko-hospodářského a výchovné-vzdělávacího systému spojeného se specifikou ega, egoismu a etiky etnických skupin a jejich lídrů. Teoreticky by mělo být možné, aby objektivní a subjektivní zájmy byly v harmonickém vztahu. Ve skutečnosti tomu tak není. To již proto, že existují objektivní a kvalitativní rozdíly mezi zájmy, jejich původem a řízením.
Existence objektivních zájmů se řídí zákony přírody. Příroda dovoluje harmonii v různorodosti. Člověk ji může vidět, obdivovat ji a snažit se ji (částečně) napodobit s cílem uspokojení svých egoistických zájmů. Příkladem může být snaha udržitelného rozvoje a udržitelného růstu. Tento pár není v naší společnosti objektivně životaschopný a možný již proto, že udržitelný rozvoj může být pouze tehdy, bude li mu předcházet udržitelnost v samotném procesu růstu. Udržitelnosti v procesu růstu brání lidské ego (zájem), egoismus (expanzivního hospodářského systému, objektivně neschopného se transformovat do systému intenzivního) a etika, odvozující se od Kantova kategorického imperativu.
Existence subjektivních zájmů se řídí zákony definovanými člověkem. Tyto zákony nejsou často v souladu se zákony přírody. Při jejich tvorbě působí již uvedené kategorie, které jsou přírodě cizí a v přírodě neexistují. Historie nezná jeden globální útvar, státní, etnický nebo jinak unitární, který by byl a mohl být v harmonii s přírodní různorodostí. Proto je například koncept globalizace světa, iluze. Na druhé straně globalizace - iluze, je vidět prostředek k ochraně národního zájmu. V našem případě silné vojensko-hospodářské a politické společenství (Euroatlantické) panuje nad slabými společenstvími se svými národními, ale ne ochraňovanými zájmy. Zde se jedná nejenom o malé státní útvary, ale i velká společenství bez vlastní vojenské a politické síly. Jedním z takových společenství je paradoxně i současná EU. Zcela závislá vojensky, zahraničně politicky a dnes již i finančně na USA, dovoluje identifikovat konfliktní potenciál. Tento konfliktní potenciál se neustále vyvíjí s ohledem na časovou, politicko - hospodářskou a výchovně - vzdělávací komponentu a národní zájmy. Současně se však ztratil význam hlavního požadavku antického dramatu: Jednota místa a času.

Pohled do historie posledních 100 let

Osobní zkušenost z aktivit v různých zemích a kulturách mi dovoluje konstatovat, že dějiny a historie se vyučují nesystematicky, v některých členských zemích EU končí první světovou válkou, v jiných zemích se o ní vůbec nezmiňují, nebo jak můžeme být svědky nejenom z dění na Ukrajině, historie se přepisuje. Co z takového přístupu k historii pro nás vyplývá, dokazuje následující přehled a krátká analýza několika historických faktů a skutečností. Pro lepší srozumitelnost se omezím na krátké formulace a citáty osobností z Východu (Nikolaj II, Stalin, Gromyko, Beneš, Syrový a další) a Západu (Wilson, Hitler, Tayrax, Kissinger a další), které aktivně tvořili nedávnou historii. Ta se mnohým z nás dnes jeví, jako že se opakuje, nebo že se přibližuje k opakování. První příklad, Ruské impérium.
Ruské impérium Petra Velikého nerozbil ani Berlín, ani London, ale sami Rusové. Stalo se tomu tak proto, že stát často přehlížel potřeby a zájmy Rusů a odcizil se jim. První světová válka, stejně jako druhá světová válka, byla součástí globální války a pramenem všech následných konfliktů.
Hlavní konflikt 20. století způsobilo Německo. Ono vyzvalo na souboj tehdejšího evropského hegemona, Britské impérium. Důvod byl jednoduchý. Nedostatek odbytišť a nových zdrojů. Tento nedostatek byl výsledkem opožděné kolonizace Asie a Afriky, Německem. Na druhé straně nedostatku byla finanční krize 1905 (měnové unie) a oslabené Rusko, připoutané k francouzské politice. Francie považovala Rusko za vojenského spojence proti Německu. V Berlíně té doby prohlašovali, že nastal „nejpříhodnější okamžik vypořádat se s Rusy.“ Do třetice se přiřadila v roce 1907 britsko – ruská konvence upravující vzájemné vztahy v Persii, Afganistánu a Tibetu. V konvenci se nepsalo o iránské ropě. Ta se tak stala pro Londýn neplánovanou výhrou a konfliktním potenciálem až do dnešního dne. Moskva konvencí z roku 1907 nezískala prakticky nic. To potvrzují slova poradce ministra zahraničí, barona Taube ministru S. P. Izvolskému: „Já sice v té smlouvě vidím, co chcete dát Anglii, ale nenacházím v ní, co si ona přeje dát nám. Zřekl jste se Afganistánu a perského zálivu, který by nám možná jednou zabezpečil přístup k otevřenému moři, který zbytečně hledáme ve směru Konstantinopole. Nezískal jste nic s výjimkou severní Persie, kde už prakticky pány jsme.“
Rusko se zřeklo perspektivních „zvláštních vztahů“ s Persií a Čínou v naději na zisk v evropském regiónu. Cena zrady Vitteho a Stolypinovi koncepce hospodářského rozvoje spojená s nadějí „zvláštních vztahů“ se brzy po té potvrdila jako nepřiměřeně vysoká. K obratu v politice došlo po Bosenské krizi 1909. Rusko nebylo na válku připraveno, muselo souhlasit s anexí. Problém Úžin vyvstal za Rusko – Japonské války, kdy Černomořská flotila nemohla odeplout na pomoc eskadře Rožděstvenského. Britové průjezd Bosporem a Dardanely v rozporu s dohodou nedovolili. „Srdečná dohoda“ s Francií a Anglií, stejně jako „gentlemanská dohoda“ s rakouskouherským ministrem Aehrenthalem z roku 1908 a všechny další dohody s Ruskem, včetně novodobých léček vymyšlených US State Department neměnily prioritu státních zájmů. Naopak potvrdily, že Rusko se nemohlo, a ani dnes nemůže, spoléhat na garance Velké Británie, Francie nebo Německa, a samozřejmě i USA.
V moderní době udělal podobnou fatální chybu Gorbačov. Se svojí prioritou „obecných lidských hodnot“ Gorbačov dokázal pravdivost Kissingerova výroku a dokázal iluzornost obecných lidských hodnot: „Ve většině případů politik nemá možnost volby, události propojuje vzájemně realita, nikoli politika.“ Historická a osobní zkušenost mi dovolují tvrdit, že neformální diplomacie je nebezpečná.
Na tomto místě si dovoluji několik poznámek k poválečné době, osobní zkušenosti a éře Gorbačova. Vedení USA po ukončení druhé světové války plánovalo několikrát jaderný útok proti SSSR. K němu nedošlo díky přítomnosti sovětských vojsk v Německu, sovětské atomové bombě a praktické rovnováze ozbrojených sil NATO, USA a SSSR v polovině 80 let. V neposlední řadě a paradoxně udržení míru pomohlo vnímání Kremlu abstraktní teorie o neodvratitelném úpadku kapitalismu.
Riziko války snižovaly dohody a mezinárodní smlouvy, vypracované pod Gromykovým vedením: Antarktida bez zbraní (1959), O neprovádění jaderných zkoušek ve třech prostředích (1963), O nerozmístění jaderných zbraní v kosmu (1967), O nerozšiřování jaderných zbraní (1968), O neumístění jaderných a jiných zbraní hromadného ničení na dně moří a oceánů (1971), O zákazu a zničení bakteriologických zbraní (1972), O nepůsobení na životní prostředí pro vojenské a jiné účely (1977). Kromě toho byly uzavřeny neratifikované americko – sovětské smlouvy o Opatření na snížení nebezpečí jaderné války (1971), a Omezení jaderných zbraní (1979). Smlouvy braly na zřetel tak zvaný „čínský faktor“ a základní zahraničně – politickou myšlenku: Nenechat se zatáhnout do velkých nákladů.
Osobní zkušenost se SSSR z doby před perestrojkou je spojená s pracovní smlouvou, z ní vyplývajících profesionálních povinností a odpovědnosti v komplexním před-perestrojkovým obdobím a řešením osobního problému.
Nehledě na skutečnost, že jsem nikdy nenosil vojenskou uniformu a zbraň, moje práce byla a do dnes i je spojena s politicko – vojenským děním. Vždy jsem se snažil řešit problémy v mezích zákona, bez úplatků a jiných forem korupce. Tak tomu bylo i v roce 1985 po narození dcery v Soči ve velmi komplexní situaci. Nebudu popisovat podrobnosti situace ani kroků, které jsem tenkrát udělal. Výsledkem snažení řešit problém v mezích zákonů SSSR byl odlet z SSSR na Silvestra 1985 po řadě setkání s vysokými představiteli sovětské moci. Poslechl jsem radu tehdejšího zástupce předsedy Rady ministrů SSSR, Archipova. „Všechno je prodané a (pro)zrazené….co bych nepodepsal, nic se nezmění…seberte si věci, manželku a děti a jeďte…Vaše doba přijde…mezitím se budete divit, co vše se bude dít.“ Teprve za dva, tři roky jsem plně pochopil obsah celého rozhovoru. Nebyla to provokace nebo hrozba, ale cenná stařecká rada komunisty, který prostě věděl a cítil svoji bezmocnost. Jinými slovy popsal a hodnotil situaci náčelník Generálního štábu SSSR maršál Achromejev: „Lidé znající skutečnou situaci našeho státu a jeho ekonomiky v polovině 80. let chápali, že v zahraniční politice čekaly Sovětský svaz velké změny...Při pokračování závodů ve zbrojení a konfliktu se Západem by se do 3 – 5 let po roce 1985 musel nevyhnutelně střetnout s ještě vyhrocenější krizí ekonomiky než dnes, ale za daleko horších podmínek mezinárodní situace…Platí ovšem, že zřeknutí se konfrontace a dezintegrace státu jsou dvě zcela odlišné věci…Vedení SSSR dostalo jednoznačný signál: Chcete-li hospodářskou pomoc, dodržujte lidská práva a nepožívejte sílu. Podobné rady k udržení stability bylo vždy neomezené použití násilí proti vlastnímu lidu, byly vlastně to samé jako požadavek jeho likvidace.“
S nástupem Gorbačova se vše změnilo. Za zmínku stojí jednání v Reykjavíku z října 1986 a projev Regana v Berlíně u Brandeburské brány v červnu 1987. V něm Regan vyslovil řečnickou otázku: „Je to opravdu počátek hlubokých změn sovětského systému? Nebo je to jen propagandistický trik, vypočítaný na liché naděje Západu?“ A vyzval Gorbačova: „Pane Gorbačove, pokud opravdu usilujete o mír, pokud usilujete o vzkvétání Sovětského svazu a východní Evropy, pokud usilujete o liberalizaci, zbořte tuto zeď!“ Výzva spadla na úrodnou půdu. Již měsíc později, 17. Července, mluvil Regan: „Boj zahájený na Ukrajině před sedmdesáti lety probíhá po celém sovětském impériu…v Kazachstánu, Litvě, Moldávii i mezi krymskými Tatary.“ Hned k tomu dodal o „nové politice pomoci demokratickým povstalcům v jejich boji za sebeurčení a lidská práva ve svých zemích“ a o „přechodu k obrannému zadržování“ vybudováním protiraketového štítu. Gorbačov nečekal na napomenutí a konal.
První ústupek SSSR z prosince 1987 (likvidace raket středního a krátkého doletu), druhý ústupek z prosince 1988 (jednostranné snížení stavu vojsk o 500 tisíc), a praktická vlastizrada Ševarnadze souhlasujícího s likvidací unikátní Oka – SS-25. Není tajemstvím, že „od léta 1990 táhli Ševarnadze a američtí diplomaté za jeden provaz.“ (Maršál Achromejev). Gorbačov a Ševarnadze nechtěli „vnášet disharmonii do partnerství s USA.“ Analýzy V. M. Falina a dalších dokazovaly, že po sjednocení Německa USA, Anglie a Francie „nepoleví ve svém úsilí zahnat Sovětský svaz do hranic z roku 1941.“ Gorbačov vydal NDR, stejně jako před ním Chamberlein a Daladier vydaly Československo. Gorbačov po vítězství USA nad Irákem byl pozván na G 7 do Londýna, kde neobdržel žádnou finanční pomoc od Západu. Za to ale Nobelovu cenu míru za rok 1990! Jeho slova, „ že pro vyřešení jednoho regionálního konfliktu se našlo 100 miliard dolarů, zde však běží o transformaci Sovětského svazu“ dokazují, že Gorbačov nepochopil, že svět se dál řídí zákonem „Prohrál jsi, tak plať.“ SSSR zmizel z mapy světa, díky ničení zevnitř. Podobně, jako tomu bylo z Ruským imperiém Petra Velikého.
Diplomatická porážka a veřejné ponížení Ruska na začátku minulého století vyvolaly urychlení přezbrojení armády, což se také odrazilo v náladě společnosti na počátku srpna 1914. Analogickou situaci prožíváme i dnes, téměř 25 let po rozpadu SSSR. Ten ohodnotili USA jako vítězství nad SSSR s následným ponižováním ruské společnosti. Zříkám se dobrovolně veřejného vysvětlení, proč se divíme současným aktivitám Moskvy a proč naši politici neřeknou voličům pravdu.
První světová válka odrážela rozpor dvou technologických stylů. Byla to válka ropy proti uhlí. Vítězem v boji se staly USA, díky dokonalejším technologiím, financím a rozhodnutím pokračovat ve válce v různých formách celé století. „…celá Evropa (v té míře, v jaké přežije) zbankrotuje a my se staneme nezměrně silnější finančně a politicky“ psal americký velvyslanec v Londýně, Page prezidentu Wilsonovi. To bylo v době, kdy pod vedením Německa vznikal plán „Ligy neruských národů Ruska“, kancléř Bethman – Holweg specifikoval vojenské cíle, včetně vytvoření „střední Evropy“ pod vedením Německa a sjednocení zemí (Itálie, Švýcarsko, Belgie, Holandsko a balkánské státy) do bankovní a celní unie s následným vytvořením společných ozbrojených sil a vytěsněním Ruska do před-petrovských hranic. Proto prohlásil Nikolaj II: „To hlavní je zničení německé noční můry…která na nás doléhá už více než čtyřicet let. Je nutné zabránit německému národu v jakékoli možnosti odplaty.“ Kissinger později konstatoval: „V roce 1849 bylo Rusko obecně považováno za nejsilnější zemi Evropy. Po sedmdesáti letech kromě zániku dynastie přestala být tato země dočasně za velmoc považována vůbec. V období mezi léty 1848 – 1914 bylo Rusko vtaženo do půl tuctu válek, koloniální nepočítám. Takovou bilancí se nemohla pyšnit ani jedna velmoc. Zároveň však v každém z těchto konfliktů s výjimkou intervence v Maďarsku v roce 1849 finanční a politické ztráty Ruska mnohonásobně převyšovaly očekávané výhody.“
Varování kancléře Gorčakova, že pro Rusko je „rozšíření území rozšířením slabosti“ ignoroval jak Nikolaj II, tak i vůdci SSSR Věřím, že prezident Putin bere nejenom toto varování v úvahu, ale i Gorčakův bonmot: „Říká se, že se Rusko zlobí. Rusko se nezlobí, pouze se soustřeďuje.“ Jinými slovy Gorčakova: „Rusko se úmyslně soustředilo nikoli z pocitu dotčené ješitnosti, ale s vědomím síly a svých pravých zájmů. Nezřeklo se však ani péče o svou důstojnost, ani postavení náležejícího mu mezi velkými mocnostmi Evropy.“ Gorčakov byl otevřený pro nové pakty, které mohou být ale uzavřeny jenom tehdy, „když to vlastní národní zájmy neovlivní.“ Jsem osobně přesvědčen, že tyto zásady ovlivnily dosavadní politickou zdrženlivost a osobní trpělivost Putina, znajícího Ruskou historii. Veřejně známé hlavní parametry ruské zahraniční vnitřní politiky především v době krátce před oficiálním vyhlášením sankcí a během jejich realizace to potvrzují.
Ruská historie dokazuje, že na Brity není spoleh. Stejně jako nedodrželi slovo na počátku první světové války, co se týče ovládnutí Úžin, nedodrželi slovo ani po druhé světové válce. Důvod pro nedodržení slova je jednoduchý: Středomoří a Úžiny byly vždy britskou sférou zájmů a boj o ně vyvolaly nejméně tři války. Krymskou, Rusko – Tureckou a 1. Světovou válku.
Ministr zahraničí Velké Británie A. Gray mimo jiné přiznal, že „Britská politika vždy sledovala cíl nepustit Rusko do Konstantinopole a do Úžin. O to jsme usilovali již v krymské válce…a to bylo také hlavním záměrem naší politiky pod vedením Baconsfielda. Zároveň je Anglie odhodlána obsadit Konstantinopol, aby po vítězství Anglie a Francie s pomocí Ruska, Rusko Konstantinopol nezískalo.“
Kvalita Velké Británie jako egoistický spojenec se ukázala i po přerušení vztahů s Německem. Rusko muselo kompenzovat výpadek dovozů. Velkokníže Nikolaj Nikolajevič spoluvytvořil v zimě 1915 v Londýně výbor na umístění válečných zakázek Ruska v USA. Po garanci britských bank byly objednávky předávány představiteli amerického bankovního syndikátu Morganovi. Ten je rozděloval mezi americké firmy. Britové z toho měli obrovské zisky bez práce. Tak se stala válka pro Rusko velice drahou. Jeden příklad za mnohé stačí. V roce 1914 stál jeden den války ruskou státní pokladnu 9,5 milionů Rublů. Po zahájení práce výboru na umístění válečných zakázek Ruska v USA, jeden den války stál již 60 – 65 milionů Rublů! Rusko muselo kupovat předražené zbraně. Na příklad za kulomet Colt v hodnotě 200 USD platilo Rusko 1.250 USD! Tímto způsobem se USA vymanily ze zahraniční zadluženosti. Rusko zaplatilo USA sedm miliard Rublů ve zlatě.
Velká Británie po zjištění, že „proněmecká strana“ v carově okolí může být jí nebezpečná, organizovala přes Secret Service vraždu Grigorije Rasputina s cílem vystřídat Nikolaje II spolehlivějším politikem. Historie dokumentuje několik dalších případů vražd ruských osobností cizinci. Historie ale obsahuje i nepředvídatelné události. Jednou z nepředvídatelných událostí byla Říjnová revoluce.
Říjnová revoluce donutila spojence radikálně změnit strategii. Britský velvyslanec Buchanan obdržel již 3. prosince pokyn k organizování „Jižního bloku.“ Kavkaz, Don a Kubáň, Ukrajina, Rumunsko měly zabezpečit Britům ovládnutí ropy, uhlí a obilí a tím získat pod kontrolu celé Rusko. Již 23. prosince 1917 byla podepsána dohoda mezi Anglií a Francií. Ministr zahraničí Velké Británie lord Balfour řekl v roce 1919, po anulování vnější a vnitřní zadluženosti Ruska 3. února 1918, jasně: „Jediné, co mě na Kavkaze zajímá, je, kdo kontroluje cestu, po které proudí ropa. Domorodci se mohou vzájemně třeba roztrhat na kusy.“
Skutečnost, že se Rusko vymklo finanční kontrole Paříže a Londýna, které tím ztratily nátlakové prostředky na Rusko, ignoroval. Analogická situace se objevuje na horizontu i dnes. Ruská federace se pomalu a jistě vymyká finanční kontrole USA a Euro. Dovedu si představit den, kdy Ruská federace opustí i Baselský klub a další organizace vytvořené k trvalé kontrole států.
V lednu 1918, se stal Československý sbor v počtu 30 tisíc lidí oporou admirála Kolčaka, a Masarykovi možností vyhovět požadavkům Západu na pokračování bojů proti Sovětům. Výsledkem byla skutečnost, že po 300 letech bylo přiznáno českým zemím právo na samostatnou existenci. Výsledkem ruské revoluce byla i skutečnost, že revoluce „napomohla vzniku množství ambiciózních plánů a lze se jen dohadovat, jaké kroky by přijaly evropské velmoci po rozdělení Ruské říše, pokud by nebyly zaměstnány válkou s Německem. Je to podivný historický paradox, ale válka, která byla hlavní příčinou toho, že se v Rusku objevili a zvítězili bolševici, zachránila zemi před rozpadem.“ To jsou slova ruského velvyslance v Japonsku, D. I. Abrikosova.
Zachráněná země před rozpadem se vydala na cestu k spravedlnosti. Při použití krutosti a industrializace se vytvořil moderního průmysl, rozvíjela věda a kultura. A s nimi i varování významného ekonoma Kondraťjeva. Ten hlásal, že pouze „zdravý růst zemědělství dává naději na mohutný rozvoj průmyslu“, a že v zájmu úspěšného ekonomického tlaku je nutno mít k dispozici „vysoce kulturní masy se silným vědomím státnosti, důvěry k moci a připravenosti k sebeobětování.“
Tak se stala mládež základnou nového režimu. V té době, co se týče porodnosti, zaujímal SSSR jedno z předních míst ve světě. To se nedalo říci i o gramotnosti. V roce 1926 neumělo číst a psát 43 procent obyvatelstva ve věku 9 – 49 let.
V roce 1934 bylo obnoveno vyučování dějin Ruska. V roce 1934 použil Stalin poprvé výraz „Matka Vlast.“ V roce 1935 byla zrušena všechna sociální omezení přijímacích řízení. V roce 1937 pracovalo v SSSR 867 vědeckých ústavů a v nich 37.600 vědeckých pracovníků. Skutečností je, že ke konci druhé pětiletky zaujímal SSSR v počtu žáků a studentů první místo na světě. Charakteristickým rysem doby se stal zájem mládeže o mezinárodní situaci, která byla tehdy, stejně jako dnes, nepředvídatelná. Co se týče průmyslu, v té době SSSR postavil 17 tisíc průmyslových podniků. Byl to následek Vitteho a Stolypinových reform.
Zmiňuji se o těchto skutečnostech, protože jsou to ony, které dovolily SSSR překonat v tak krátké době Anglii ve výrobě elektrické energie o 121 procent, Německo o 132 procent a Francii o 245 procent. Co se týče vojenského průmyslu, mohu uvést, že již v prvním roce od založení výroby tanků v roce 1932 se jich vyrobilo 1.754. V témže roce se začalo obnovovat letectvo, začala se budovat Tichooceánská, v roce 1933 Severní flotila
Průmyslový rozvoj se odrazil v diplomatické praxi. SSSR málo, prakticky nikdy, využíval a používal finanční páky. USA jí používaly a dodnes používají, včetně formy sankcí a jim podobných, širší veřejnosti často neznámých metod.
Platební schopnost a smluvní věrnost SSSR byly příčinou pokusů německé vlády zvyšovat ceny na průmyslové výrobky a zařízení. Rusové to věděli. Výsledkem bylo, že například zakázky na stavbu mostu v Dněprostroji, zařízení cementárny a cukrovaru dostalo tehdejší Československo a Dánsko. Ne Německo.
Zpět na pole politické. Na něm ukázala vedle Velké Británie i Francie, jako sponzor protisovětské intervence a polsko – sovětské války „dvě tváře.“ Proto nebylo SSSR a není ani dnes možné Ruské federaci se spoléhat ani na Francii jako spojence. Podobně je tomu s Polskem. Za zmínku stojí Direktiva č. 230/2/37 polského GŠ, ve které se uvádělo, že konečným cílem polské politiky je zničení „veškerého Ruska“, a za jeden z nástrojů bylo uvedeno „podněcování separatismu na Kavkaze, Ukrajině a ve Střední Asii, mimo jiné s pomocí vojenské rozvědky.“ Ekonomické obrození Německa založené na smlouvě z Rapallu z roku 1922 vedlo k politickým změnám. Hitler se dostal k moci pod heslem Proti 18. listopadu, tj. proti Versailleské smlouvě. Německo vystoupilo ze Společenství národů a žádalo 18. prosince 1938 zrušení všech vojenských článků Versailleské smlouvy.
V téže době si dal SSSR za úkol vytvořit evropský systém vzájemné bezpečnosti. SSSR se chtěl pojistit před vývojem v Německu. Jen málokdo si tehdy uvědomoval, a dnes uvědomuje, že v dějinách dochází k událostem, které mohou mít dlouhodobé a nepředvídatelné následky. Jednou takovou událostí bylo vítězství Lidové fronty v parlamentních volbách ve Španělsku. Následující válka ve Španělsku se stala předobrazem druhé světové války. SSSR se opět octl v obtížné situaci. Naděje SSSR na vytvoření Východního paktu umřela. Republikánské Španělsko bylo obětováno, Německá pozice byla posílena a na pořad dne se dostalo dítě Versailleské smlouvy, Československo a Sudety. Výsledkem byla korekce historických hranic „v zájmu evropského míru.“
Tajemník Foreign Office A. Cadogan to vyjádřil ještě lépe: „Československo nestojí ani za špornu britského granátníka.“ V dubnu 1938 britský premiér přiznal, že „Bylo by neštěstí, kdyby se Československo zachránilo díky sovětské pomoci.“ Jednou z překážek pomoci Československu byla neexistence společné hranice se SSSR, který mohl splnit své závazky jenom za určitých podmínek. K nim patřila pomoc Francie, souhlas Polska a Rumunska s průjezdem vojsk a další. Moskva dělala na diplomatickém a vojenském poli vše možné, aby ukázala mírovými prostředky svůj seriózní přístup k věci.
K 30. září 1938 v první fázi pomoci SSSR organizoval 30 pěších a 10 jezdeckých divizí, 1 tankový sbor, 7 tankových brigád, 1750 letadel. Ve druhé fázi to bylo 30 pěších, 6 jezdeckých a 2 tankové divize, 15 tankových brigád a 690 letadel. Německo mělo k dispozici 35 pěších, 5 tankových, 4 motorizované, 4 lehké a 3 horské divize, 1 jezdeckou brigádu, 720 tanků a 2.400 letadel. Československo mobilizovalo 37 divizí, 496 tanků a 718 letadel. To vše bylo v době, kdy došlo ke konfliktu s Japonskem u jezera Chasan (29.7. – 11.8.1938).
Stalin ve Zprávě o činnosti na XVIII. Sjezdu strany, zahájeném 10. Března 1939 mimo jiné řekl: „Již druhým rokem probíhá na ohromném území od Šanghaje po Gibraltar nová imperialistická válka, týkající se více jak 500 milionů lidí. Násilně je měněna mapa Evropy, Afriky i Asie. Celý systém takzvané světové soustavy je do základů otřesen.“
Následné události, z nichž první byl vstup německých vojsk do Prahy již 15. března 1939 byl následován okupací litevského přístavu Klajpeda 22. března, se vyvíjely velice rychle. V podmínkách ohroženého míru neměl SSSR jediného spojence.
Pokračování první světové války se nezadržitelně blížilo. Strategickým cílem vedení SSSR bylo se vyhnout válce na dvou frontách. Proto byl SSSR ochoten ke kompromisům s jakýmkoli režimem za podmínky, že to garantovalo stabilitu a rozvoj SSSR. V této době se zrodila například myšlenka paktu Molotov – Ribbentrop. Od roku 1935 byl platný tajný protokol mezi Italií, Francií a Británií, na základě kterého mohla Itálie okupovat Habeš. V 1939 byl uzavřen tajný britsko – polský protokol, vymezující sféry vlivu. Podobných aktů je více. Sovětské vedení odhadovalo, že válka s Německem začne asi v roce 1942.
O příčinách války se velmi jasně, tvrdě a místy až provokativně nechal slyšet Molotov na zasedání Nejvyššího sovětu SSSR 31. října 1939. Od 12. Listopadu 1940 se v USA začala situace posuzovat jinak. Admirál Stark předal prezidentu Roosveltovi varující memorandum, že v případě porážky Anglie budou USA muset bojovat s celým světem podřízeným Německu. Tak vznikla Roosveltova doktrína. Čistě z pozic americké ekonomiky a kapitálu byl válka Německa s Anglií výhodná pro USA. Geopolitika si však vyžádala jiný přístup.
12. srpna 1941 byla podepsána Atlantická charta, která změnila dějiny 20. Století k nepoznání. Britské impérium fakticky postoupilo vedení světa USA. 24. září 1941 se k Atlantické chartě připojil SSSR. „Neosobní nebo objektivní faktory, to vše stálo proti Rusku, Dokonce jeho ohromná armáda nebyla prostým výsledkem početného obyvatelstva a bohaté ekonomiky, ale výsledkem činnosti jediného člověka, kterému se podařilo udržet toto obyvatelstvo ve stavu krajní nouze a strachu a mobilizovat všechny síly slabě rozvinutého a bezcitného průmyslového aparátu pro cíle války. Ani to by však nestačilo. Kdo nechápe prolínání úspěchu a geniality, poukáže samozřejmě na šťastné případy v dlouhém řetězci událostí, jejichž vrcholem se stal obrovský úspěch.“ To jsou slova zakladatele vídeňské ekonomické školy Josefa Schumepetera.
Vojenský úspěch SSSR byl doprovázen diplomatickým úspěchem. Úspěch představovaly konference v Teheránu a Jaltě. Tam se před závěrečným obědem 10. února 1945 velká trojka domluvila na mnohém, z čehož dnes vznikají konfliktní potenciály. Současně, podle pozdějších slov Kissingera, se „Jalta stala symbolem hanby z pohledu formování charakteru poválečného světa.“ Nejsem si jist, jak by mluvil Kissinger, kdyby byl v Roosveltově doprovodu a věděl, že 12 milionová Rudá armáda stojí před Berlínem. Po boji jsou všichni chytřejší. Na tomto místě je nutno také připomenout, že Jalta skrývala v sobě jiný velký problém: Střet zájmů všech tří velmocí, řešený v roce 1948 založením státu Izrael.
Kapitulace Německa měnila situaci, jako kdyby se blížila nová bouře. Tu odstartoval Stalinův „přítel“ Churchill. „Medaile měla i svůj rub. Ještě nebylo poraženo Japonsko. Ještě nebyla na světě atomová bomba. Svět panikařil. Kolektivní bezpečnost tvořící základ spojenectví a sjednocující velké spojence zmizela jakoby mávnutím. Nacistického nepřítele vystřídalo v mých očích sovětské nebezpečí.“
Všichni zainteresovaní v politice, bezpečnosti a spojenectvích by měli znát obsah Churchillových dopisů z 9. (Eisenhowerovi) a 12. května (Trumanovi). A samozřejmě i příkaz prezidenta Trumana z 8. května 1945 týkající se zkrácení dodávek do SSSR na základě Smlouvy o půjčce a pronájmu. Když toto jednostranné porušení smlouvy ze strany USA zaregistrovala Moskva, přiletěl Hopkins do Moskvy „vyžehlit“ situaci. Přitom uslyšel od Stalina během návštěvy koncem května 1945: „Způsob, jakým to bylo učiněno, byl velmi mazaný a hrubý. Jestli bylo rozhodnutí přijato jako nátlak na Rusko, pak to byla zásadní chyba. Musím říci panu Hopkinsovi otevřeně, že pokud budou k Rusům přistupovat upřímně, přátelsky, dá se vykonat velmi mnoho, ale nátlak v jakékoli formě povede ke zcela opačnému výsledku. Výroky prezidenta Putina posledních let, nejsou ničím novým.
Po té následovala konference v Postupimi ve zdánlivě neutrálním dnu, 17. července 1945. V datu konference lze najít potvrzení o neupřímnosti hlavních spojenců SSSR. Výbuchem atomové bomby den před konferencí, který Truman odsouhlasil již 4. července, a o kterém věděl Churchill předem, přišel Stalin o hlavní trumf své diplomatické taktiky, díky kterému měl převahu v Teheránu a na Jaltě. Kromě jiného Stalin přesně vycítil, že Západ chce SSSR hospodářsky škodit.
MMF a SB měly získat veškeré zlato „nemajícího pána“, tj. nacistické, židovské, svržených monarchů Itálie a Jugoslávie, ale i carské! Zlato zaslané Nikolajem II. na nákup zbraní do USA, Anglie a Francie! Brettonwoodská dohoda stanovila zlatý standard, USA se staly neodsouhlaseným dodatkem „nebo americký dolar“ měnovým hegemonem a vlastníkem 70 procent veškerých zlatých zásob. Vedle skutečnosti, že SSSR nebyl záměrně pozván na jednání v Bretton Wood, uvedené jsou sekundární příčiny, proč SSSR nevstoupil do MMF. Správnost rozhodnutí Stalina potvrdila 6. prosince 1945 podepsaná americko – britská úmluva. Na jejím základě získal Londýn 3,75 miliard USD „vázaného úvěru.“ Tímto úvěrem byl osud Britského impéria s konečnou platností zpečetěn.
Stalin vystoupil několik měsíců později ve Velkém divadle (9. února 1946) jako kandidát na poslance Nejvyššího sovětu SSSR a prohlásil: „Rozvoj světového kapitalismu v dnešní době probíhá nikoli jako plynulý a rovnoměrný pohyb vpřed, ale jako řetěz krizí a válečných katastrof, jako boj o suroviny a odbytiště cyklicky se vyostřující.“ Dále řekl, že „přerozdělováním surovin a odbytišť mezi zeměmi v souladu s jejich ekonomickou váhou a způsobem přijetí schválených a mírových řešení se to nedá uskutečnit za nynějších kapitalistických podmínek rozvoje světového hospodářství.“
Stalinovo hodnocení kapitalismu a vytýčení industrializace a sebeobrany SSSR potvrdil jinými slovy již 22. února 1945 dočasný pověřenec pro záležitosti USA v Moskvě George Kennan. V dnes tak zvaném „Dlouhém telegramu“, který by měl být nabízen na patřičných fakultách vysokých škol všech evropských států k povinnému studiu, je obsažena hlavní myšlenka minulé a současné americké politiky zadržování: „aniž by byl nutný velký válečný konflikt.“
USA již tenkrát byly rozhodnuty necouvnout ve vztahu k SSSR. Výsledkem tohoto rozhodnutí se staly mimo jiné vznik Pax Americana, socialistický tábor, Londýnská konference z 23. února 1948, krize v Československu, Direktiva 20/1 NSC USA z 18. srpna 1948, Berlínská blokáda a další jevy a dokumenty. Z časových důvodů se nemohu věnovat jednotlivým případům. Není to ani zapotřebí, protože kostky pro pokračování války byly vrženy. V současné době jsme svědky situace podobné té minulé, co se týče příčin hlavní příčiny dvou světových válek 20. Století: Národní zájem, finance a boj o přírodní zdroje. Proto je také možné hodnotit obě války jako jednu válku na pokračování. Nehledě na proces sblížení RF s Čínou, Indií nebo BRICS se nedá očekávat, že USA couvnou bez boje. O jaký boj se může jednat?
Jednou z možností se jeví boj založený na staré Gromykově pravdě: „Mír je dobrá věc, ale rozhodně ne za každou cenu a navíc na úkor vlastního lidu. Pokud se chlubíš svým pacifismem, tak si nesedej do křesla velké velmoci. Buď na sebe hrdý doma, na dvorku nebo jinde, ale neškoď svému státu.“ Ale i boj založený na odpovědi na otázku bývalého poradce W. Brandta, Egona Bahra, týkající se podlehnutí tlaku náměstka státního tajemníka Bulla ruské delegace během jednání v Bruselu, v létě 1990 a v otázce finanční kompenzace za ponechaný majetek v NDR a financování nového ubytování stahovaných vojsk, které bylo ohodnoceno 30 miliardami západoněmeckých marek: „Proč jste tak spěchali, že jste ani nepočkali na volby a naše vítězství?“

Současná situace ve světě

Z historického pohledu byla a je každá záměna hospodářského hegemona velice citlivou záležitostí. Doba, ve které se mezinárodní vztahy dostávají do situace, kterou pravděpodobně může rozřešit pouze válka, nese s sebou starou Kissingerem výstižně formulovanou pravdu: „Ve většině případů politik nemá možnost volby, události propojuje vzájemně realita, nikoli politika. Role státního činitele spočívá především ve včasném rozpoznání vzájemných propojení tam, kde skutečně existují – jinými slovy musí vytvořit řetězec stimulů a zákazů, aby pak našel nejpříhodnější východisko.“
Kolik lidí bylo zabito během 500 let Evropské hegemonie nad Asií, neuvádím kvůli různorodosti odhadů. Připomínám, že jenom v minulém století však bylo zabito ve válkách s účastí hospodářsko – finančního hegemona USA více než 160 miliónů lidí. (zástupně za mnohé prameny uvádímPietro Scaruffii Wars and Genocides of the 20th century) a Clodfelter: Warfare and Armed Conflicts (1992), Elliot: Twentieth Century Book of the Dead (1972), Bouthout: A list of the 366 Major Armed Conflicts of the period 1740-1974; Peace Research (1978).
Tato historická zkušenost, podmíněná výlučně kombinací expanzivního charakteru kapitalistického systému a vojenské moci a ignorováním historie politickými, ekonomickými a finančními elitami, by měla být varováním pro všechny politiky a také důvodem pro přípravu občanů na to, co si jenom několik málo profesionálů dovoluje představit. Válka, o které se mluví a píše, jako o něčem, co nemůže být u nás, ale podněcuje se již nedaleko od nás. A rakovina, kterou se straší občan v zájmu obrovských zisků a technologického rozvoje lidstva. Srovnání funkce zdravé a nezdravé buňky komplexního lidského organismu s funkcí zdravých a nezdravých prvků současného komplexního politicko - hospodářského systému dovoluje demonstrovat diagnostiku, léčbu a její následky.
Organismus buňky představuje jeden celek, jedno spojení. Vnitřní separace, tj. rozdělení buňky a organismu diaphragmou zabezpečuje, a tím umožňuje, plnění hlavních funkcí: Metabolismus, růst, zrání, reprodukci, regeneraci a další. Jestliže se ale buňka odděluje od organismu, transformuje se do tumoru. Tumor žije v organismu díky zdravým buňkám, které ničí. Výsledkem tohoto procesu je oslabení celkové organismu a následná smrt obou účastníků procesu
Analogickým způsobem probíhá proces v komplexním politicko - hospodářském systému. Jeho hlavní funkcí je, nebo má být, zabezpečení života společnosti v globalizovaném světě. Jestliže se ale politicko - hospodářský systém, včetně bankovně - finančního, odděluje od společnosti, čehož jsme denně svědky, transformuje se celý hospodářský systém do tumoru. Proces se urychluje umělou deregulací pracovního trhu a hodnocením úspěchu formou ekonomie času, v posledních letech i ekonomií krásy a podobnými produkty. Výsledkem je již dnes dokazatelná chybnost a trend vedoucí ke zničení humánní společnosti jako takové při současném ničení se systému samotného, jehož konečným potvrzením může být jenom válka.
Nejsem, jak jsem již uvedl na začátku referátu, v žádném případě advokát válek. Problém nastává při logickém hodnocení jakékoli formy kapitalismu. Takové hodnocení kapitalismu nutí předpokládat zničení všech předkapitalistických atributů. Ve skutečnosti je tomu ale naopak. Uvádím jenom malý příklad.
Na konci 19. století byl kapitalismus více před-kapitalistický než například v 16. století. Předkapitalistické atributy jsou kreací samotného kapitalismu. Některé zmizely ke konci 19. století a byly nahrazeny jejich protipólem, antikapitalistickými atributy. K těmto antikapitalistickým atributům patří mimo jiné: a) národní stát, ve smyslu „de lo stato“, b) politika vedoucí k označení Evropská, nebo Euroatlantická civilizace a c) občanská společnost, inklusive ideologie, propagandy, vědy a institucí hromadného vzdělání. Již tento malý seznam antikapitalistických atributů dovoluje konstatovat chybu v myšlení mnoha marxistů a neoliberálů.
Mýtus: Kapitalismus je výlučně záměr kapitálu. Zapomíná se však, že kapitál byl před kapitalismem, že je v kapitalismu, dnes již společně s informací, a že bude i po záměně kapitalismu jiným systémem. Proto je lepší hodnotit kapitalismus jako komplexní sociální systém, ve kterém instituce omezují kapitál. To proto, že jenom institucemi omezený kapitál může prodloužit čas potřebný pro realizaci dlouhodobých zájmů kapitalismu jako takového a současně umožnit jeho expanzi v prostoru. Expanze je absolutně nezbytná pro udržení kapitalismu při životě. Je, jak jsem již řekl, základní charakteristikou systému. Porozuměním této charakteristiky lze po té vysvětlit a dokázat, proč v dobách snižujících se zisků si kapitál (ismus) přivlastnil nová území a transformoval je ve svoji periferii. Jedná se o území s levnou pracovní silou, novým tržním potenciálem a v neposlední řade území s přírodním bohatstvím. Tak se stala území a státy koloniemi kapitálu a kapitalismu, včetně států bývalého „sovětského bloku“, ČR a SR.
V teorii to znamená, že potenciálně všechna nekapitalistická území a státní útvary se mohou stát kapitalistickou periferií. Problém je ale v praktické globalizaci. Ta se stala jako dítě expanzivního systému životním nebezpečím tomu samému systému. Proč?
Logika globalizace nepochybně nutí extenzivní systém se transferovat v intenzivní. To však není objektivně možné. Instituce kapitalistického systému mají totiž za cíl zužitkovat, jestli ne vykořisťovat, ne vlastní obyvatelstvo, ale vždy to jiné, cizí, to na periferii kapitalismu. V tomto expanzivním procesu působí vlastní obyvatelstvo jako monolit, proti periferii kapitalismu, formou tzv. občanské společnosti s některými atributy demokracie. Kdo chce a může, vzpomene si na starověké polis. Kritická analýza konceptu občanské společnosti, která neustále mění kapitalismus, dovoluje tvrdit, že se je jedná o nejasnou koncepci nejenom z politického, politicko – vědeckého, mediálního hlediska, ale především z hlediska společnosti jako takové.
Dovoluji si připomenout Marxe, ale i Alexis de Tocqueville, který nehledě na sympatie k občanské společnosti formuloval a vyjádřil pochybnosti: „Společnost vlastníků má přirozený sklon si přivlastnit zájmy vyplývající z vlastnictví…Individualismus vždy vede ke skutečnosti, že lidé mají zájem pouze v sobě, k úzkému kruhu podobných a v uzavřeném prostředí. Výsledkem je apolitická a indiferentní osoba k druhým a ke společnosti.“
Krize občanské společnosti je zřejmá a lehce vysvětlitelná. Během posledních 50 – 60 let vidíme jasně, jak se hroutí všechny systém podporující konstrukce kapitalismu. Proto se dostala moderní národní politika do role baviče nadnárodních organizací a ochráncem jejich zájmů. Roli baviče dokazují i občanská sdružení.
Například švédské občanské sdružení, SPAS. Toto sdružení navrhuje v kontextu podezírání v nepovolených plavbách ponorek RF ve švédských vodách projekt Singing – Sailor. V bílých slipech, figura námořníka jednoznačně hýbe kyčlemi, a přitom zpívá „Vítáme ve Švédsku – Homosexuál od roku 1944.“ Pod vodou, s použitím Morseovy abecedy, ukazuje cestu „This way – if you are guy.“
Při takové úrovni politiky a argumentu, a současné nepřítomnosti dialogu, je válka, jakkoli budeme její formu a obsah definovat, a dobu trvání předpokládat, neodvratitelná.

Možná realistická řešení

Vše uvedené představuje výzvu pro nás všechny, bez rozdílu. Alternativou k válce je mír. Toho můžeme dosáhnout pouze tehdy, budou – li nově definovány národní zájmy. Analogie inovačních procesů v průmyslu nabízejí následující hlavní směry dalšího rozvoje:
  • Chaos, se snahou o kontrolu procesu pomocí mnoha prostředků, včetně principu teorie her (v politice úspěšně aplikován), snižování úrovně vzdělání (Boloňský a výměnný systém), kontrola a koncentrace vědeckého výzkumu a výsledků (Scope, projektové financování atd.) a v neposlední řadě asymetrických spojenectví, včetně TTIP a jim podobných dvou či třístranných dohod. Dnes není jasné, zda se jedná o záměr USA s aplikací chaosu nebo o pouze pragmatickou hru o čas.
  • Nové rozdělení sfér vlivu a národních zájmů velkých mocností majících schopnost vojensky, finančně, vědecky a komunikačně hájit své národní zájmy na základě dohody bez globálního konfliktu a uvědomění si rizika zničení sama sebe.
  • Série regionálních vojenských konfliktů s cílem oslabení protivníka v naději na změnu politicko - hospodářského systému protivníka a tím udržení možnosti národních zájmů založených na expanzivním hospodářském systému.
  • Globální konflikt s nepředvídatelnými následky.
  • Dialog.
Bylo by dobré pro každého z nás, kdyby došlo k dialogu bez globálního konfliktu za současné změny západních životních hodnot. Otázkou je, kde je, a za jakých podmínek se může objevit objektivní síla, která by nás nenásilně přinutila se zříci diskuzí – vždy zaměřených na přesvědčení druhého, nebo „vítězstvím“ nad ním, a ukázala na cestu a přednosti dialogu.
Dialog jako řešení – je, nehledě na skutečnost, že mnozí politici o něm často mluví, tím nejméně realistickým očekáváním. Dialog totiž vyžaduje integrované vědění, čas a schopnost nadčasového hodnocení dopadů rozhodnutí týkajících se nejenom národních zájmů. Jinými slovy: Integrace vědy, vzdělání a výchovy, politiky a podnikání na bázi reflektování a sebereflektování je nezbytnou potřebou.
Čas, který integrační proces vyžaduje, je ale cizí komponentou současnému politicko - hospodářskému systému, včetně volebního. Výsledná neschopnost a tím i nemožnost nadčasového hodnocení dopadů rozhodnutí našich lídrů je proto logickým pokračováním cesty zvané slepé uličky, cul-de-sac. Z ní se lze dostat jenom tomu, kdo ví a je schopen si přiznat, jak se do ní dostal.

JC, modified 1.6.2015

Po Smútočnej hudbe Henryho Purcella zakladajúci člen združenia P. Kasalovský o prof. Rongxiang Xu a Eduardovi Drobnom

Trinásťkrát v našej histórii som oznamoval na tejto pôde úmrtie nášho člena : prof. Hvezdoňa Kočtúcha, prof. Mikuláša Sedláka, prof. Adama Laščiaka, Vladimíra Valacha, Jaroslava Zapletala, exprezidenta Slovinska Milana Kučana, Tomáša Baťu, prof. Jaroslava Simana, Juliusa Šrameka, Michala Dočolomanského, prof. Juraja Fabiána, Viliama Vetešku a prof. Ladislava Chovana. Štrnástym je prof. Rongxiang Xu-a, vedúca osobnosť regenerácie poškodených telových orgánov a tkanív, laureát Zlatého biatca za rok 2013, člen Medzinárodného mierového výboru, humanista a jeden z najvzácnejších ľudí, s ktorými som sa mohol stretnúť v mojom živote.
Zomrel tragicky 14. apríla , a je až fantastikou, že sme spolu komunikovali spolu 2., 6. a 12. apríla o tom, čo urobiť pre to, aby mier nebol iluzórny, o zahraničných aktivitách najdynamickejšej spoločnosti sveta, ktorou je nesporne Čína, a o tom, či vybudovať v Európe centrum pre regeneráciu a pre zdravú dlhovekosť, a to aj so zreteľom na jeho proklamáciu z vlaňajšieho októbra napomôcť liečbe desaťtisíc ľudí s rakovinou. Uvažovali sme spolu aj o možnosti otvorenia študijného odboru „Regenerácia poškodených telových orgánov a tkanív“. Aj som sa čudoval, že ani po 6-tich dňoch mojej odpovede na jeho názory neodpovedá. Zvykol totiž odpovedať obratom, alebo dal vedieť, že tak urobí neskôr.
Počas kultúrnej revolúcie sa ako chlapec znova narodil, keď pred smrťou z vyhladovania ho zachránil kukuričný šúľok. Prebohatý duchom, žijúci skromne s neuveriteľnou oddanosťou vede a sebe stanoveným cieľom. Ani jeden z našich ľudí sa mu ani zďaleka nemohol rovnať majetkom, ale ani viac ako citlivým vzťahom k svojmu okoliu a pocitmi zodpovednosti za jeho stav a vývoj. Nepatrím medzi najcitlivejších ľudí, ale ponuka presídliť do jeho juhočínskej rezidencie, kým sa rozšíri „ukrajinský konflikt“ do centrálnej Európy spôsobil silné chvenie mojich očí.
Svoj jedinečný príspevok k našim mierovým aktivitám vyjadril v osobnom liste z 2. marca 2015. Je zverejnený na našej www.hospodarskyklub.sk a stojí za to, prečítať si ho a zamyslieť sa nad pojmom „Svet regeneratívnych ľudí“, ktorého základy začal budovať s podporou súčasného amerického prezidenta B. H. Obamu a jeho predchodcu B. Clintona, čínskych lídrov a ďalších politických lídrov zo sveta.
Bolo pre mňa cťou, ako prof. Rongxiang Xu vnímal, chápal a domýšľal ciele nášho združenia a jeho žiadosť, aby sme boli ako bratia. Je mi smutno a do mysleného neba mu posielam poďakovanie za to, že našou komunikáciou ma viedol k tomu, ako byť aj v súčasnom svete miernym optimistom. Jeho syn Kevin Peng Xu mi pred niekoľkými dňami potvrdil, že bude v jeho diele pokračovať. A tak som presvedčený, že smútok prekonajú výsledky našej spoločnej práce.

Po ňom zomrel 6. mája Ing. Eduard Drobný. Pred desiatimi rokmi sme ho poctili titulom Prominent ekonomiky. Faktom je, že bol druhým najstarším členom nášho združenia a zúčastňoval sa jeho aktivít od 1993. roka. Zakladajúci šéfredaktor časopisu Elektrón, tvorca ozajstne národného vydavateľstva Perfekt a iniciátor viacerých jedinečných knižných titulov ako Dejiny Uhorska, Prezidentský palác a iné.
Faktom je, že jeho neúčasť na dnešnom zhromaždení zo zdravotných dôvodov oznámila e-mailom spolupracovníčka. V skutočnosti sa tak stalo tri dni pred jeho odchodom do neba. Ešte v polovici apríla som ho navštívil, keď sa dušoval, že na júnovom zhromaždení bude hovoriť niekoľko minút o tom, čo sú povinní úspešní ľudia robiť pre svoje okolie a vôbec pre spoločnosť. Vždy sa ospravedlňoval osobne, a tak som ho zavolal na mobilné číslo. Zdvihol, ale bol už na začiatku svojho odchodu „nahor“, ale predsa mi venoval mi rozlúčku jeden príkaz, „rozlúčkový príkaz“ po 40-tich rokov priateľstva ...
Dovoľte citát z jeho knihy Cestou : „... Svoj čas má všetko, čo robíme aj nerobíme. Cestou životom sa môže prihodiť všeličo. Život. Prepestrý súputník našich chvíľ. Ponúka príležitosť. Žiť ho podľa seba. Pre seba. Aj pre druhých. Len pre druhých. Je neľútostne jedinečný. Je aj geniálne jedinečný. Cestou po jeho cestách to spoznáme“.
Prosím o minútu ticha pre prof. Ronxiang Xu-a a Ing. Eduarda Drobného.

Ďakujem.


Brasskvintet vítal slávnostnými fanfárami prof. Rongxiang Xu medzi laureátmi Zlatého biatca za rok 2013 a po dvadsiatich mesiacoch ho pozdravil do mysleného neba Smútočnou hudbou ...

Funeral fanfare has sounded

Ladies and Gentlemen,
Dear Members,
Distinguished Guests,

Funeral fanfare has sounded.

Thirteen times already in the history of our Association I announced the death of one of its members. They were Prof. Hvezdoň Kočtúch, Prof. Mikuláš Sedlák, Prof. Adam Laščiak, Vladimír Valach, Jaroslav Zapletal, ex-President of Slovenia Milan Kučan, Tomáš Baťa, Prof. Jaroslav Siman, Julius Šramek, Michal Dočolomanský, Prof. Juraj Fabián, Viliam Veteška and Prof. Ladislav Chovan. The fourteenth is Prof. Rongxiang Xu, a leading personality in the field of regeneration of damaged body organs and tissues, laureate of the 2013 Golden Biatec Award, member of the International Peace Committee, humanist and one of the most remarkable individuals I ever met in my life.
He died tragically on April 14th, and it is almost unbelievable that on April 2nd, 6th and 12th, less than a week before his death, we were discussing what can be done to make peace more than just an illusion, the international activities of the most dynamic society of the world as China undoubtedly is, and the building of a centre for regeneration and healthy longevity in Europe, as a follow-up to his statement of last October about helping to treat ten thousand cancer patients. We also considered the launching of a study programme on “Regeneration of Damaged Body Organs and Tissues.” I was rather surprised that my reply to his opinions went unanswered for as many as six days. He usually replied by return mail or he would let me know when he would write back.
As a young boy during the Cultural Revolution, he was born for the second time when an ear of corn saved him from death by starvation. A person of great spiritual wealth, yet living modestly, incredibly devoted to science and to the targets, he set for himself. None of us could ever match him in terms of possessions, but even less so when it comes to sensitivity to one’s environment and feeling of responsibility for its state and development. I am not an excessively sensitive person, but his offer that I move to his south China residence before the “Ukrainian conflict” spreads to central Europe caused a strange quiver in my eyes.
He expressed his unique contribution to our peace-promoting activities in a personal letter of 2 March 2015. It is published on our website and is well worth reading and giving a thought to “The World of Regenerative People” whose foundations he started to build in cooperation with U.S. President Barack Obama and his predecessor Bill Clinton, Chinese leaders and other political leaders of the world.

I felt honoured by how Professor Rongxiang Xu perceived, understood and further developed the objectives of our Association, and by his wish that we were like brothers. In spite of my sadness, I send him my thanks to the imaginary heaven for having led me, through our communication, to being a moderate optimist even in today’s world. His son Kevin Xu Peng assured me a few days ago that he would continue in his work. I am thus convinced that sadness will be overcome by the results of our common endeavours.
Then, on 6 May, the news came of the death of Ing. Eduard Drobný. Ten years ago, he received our award “Prominent of the Economy”. In fact, he was the second oldest member of our Association, in whose activities he participated from 1993. Founder and editor-in-chief of magazine Elektrón, originator of the truly national publishing house Perfekt, and initiator of several unique book titles.
As it was, we were informed by a mail from his colleague that he would be unable to attend this meeting for health reasons. In fact, this happened three days before his departure to heaven. When I visited him in mid-April he earnestly promised, he would speak a few minutes at the June meeting about what successful people must do for their environment and for society in general. Because in the past he would always apologise in person, I called his mobile number. He picked up the phone, but he was already about to embark on his eternal journey; still, he gave me one “farewell instruction” after 40 years of friendship...
Let me quote from his book Cestou (On the Way): “... There is time for everything we do and also for what we don’t do. Anything may happen on our journey through life. Life. The immensely multifaceted companion of our moments. It offers an opportunity. To live under one’s own terms. For oneself. And for the others. Only for the others. It is fiercely unique. It is also splendidly unique. We will arrive at this understanding when walking the paths of life.”
I would like to ask you now for a minute of silence in memory of Professor Ronxiang Xu and Ing. Eduard Drobný.

Thank you.

Slovenská pozícia v zahraničí a vzťahy so zahraničím

Peter Kasalovský v spolupráci s členmi združenia

V decembri 2014 som sa na tejto pôde povedal, že sa treba postarať o udelenie svetovej pocty pre takého lídra, ktorý dokáže, obrazne povedané, robiť z vody víno. Taký jeden tu síce už bol – v histórii, ale nebol nášho rodu a jeho konanie sa javilo ako zázračné, či bolo božské. Na sklonku milénia sme obdivovali Coperfielda želajúc si, aby sa dostavil k nám a navždy trebárs odstránil korupčníkov a darmožráčov v politike ... Toto želanie však nebolo vyslyšané. Aj pre takého mága bolo takéto želanie asi priťažké.

Novorežimní premiéri s výnimkou zosnulého Milana Číča, ale aj zo žijúcich, Jána Čarnogurského, polročného Jozefa Moravčíka a ročnej Ivety Radičovej hlásali, že sa postarajú o „krajší zajtrajšok“. Je to trojica Vladimír Mečiar, trojnásobný premiér, Mikuláš Dzurinda, dvojnásobný premiér, a Róbert Fico, dvojnásobný premiér. Dosiahnutie znovuzvolenia dokazuje, že v danom čase dosiahli závideniahodnú autoritu a mandát občanov. I keď tento mandát nepriatelia nášho štátu, nie vymyslení, spochybňujú, a to predovšetkým jednovolebným obvodom a postupne klesajúcim počtom voličov.
Nemienim sa v súvislosti s našou „Správou o Slovensku“ a mojím úvodným slovom vracať do minulosti. I keď súčasný premiér ako jediný zo spomínanej trojice potvrdzuje, že je schopný plniť sľuby a, naozaj, meniť vodu na víno. Ešte v decembri 2014 a na tohtoročnom marcovom zhromaždení som neveril, že je tomu tak a po májovom „pracovnom sneme“ jeho vládnej strany som v hlbokej depresii.
Moje vzdelanie, moje poznatky a skúsenosti sú o ničom, keď som si uvedomil, čo vlastne deklaruje. Sociálne balíčky na pokračovanie... A nielen on, lež aj väčšina médií. „Na dne“ som preto, že nesprávne vnímam našu realitu a celkový vývoj. Konkrétne, nech robím, čo robím, tak sa musím hanbiť, že nechápem, ako to, že sme tak bohatí a to aj podľa našich „bratov“ v NATO a v Európskej únii, no i podľa Eurostatu. Ešteže nie som s takýmto pocitom osihotený.
Neostáva mi však nič iné len sa vyrovnať s tým, že sme dospeli do stavu blízkeho vysnívanej demokracii a blaha. Je to predsa fantastické, že sa stierajú sociálne rozdiely bez ohľadu na to, koľko kto investoval do vzdelania, koľko rokov odpracoval a koľko odviedol ako poistné do Sociálnej poisťovne. Treba asi byť hrdý na to, že naša vláda si môže dovoliť takú solidaritu. A keby len to, poučila sa v bývalom režime, keď znižuje časti obyvateľstva náklady na ich zamestnanosť a vôbec na život.
Mimovládne strany a straničky, všakovaké spolky sú v šoku. S takým niečím nerátali.
Dospel som aj k tomu, že mám problém s očami. Neodhalili ho ani oční špecialisti. Nevidím Bratislavu ako jeden z najbohatších regiónov v Európe, či dokonca vo svetovom meradle. Akoby som sa nevedel striasť informácií dávno minuvších sa o jej absurdnej zadlženosti, o strate „charakteru“ korunovačného a starobylého mesta, o špine v každej hodine dňa i noci a o chátrajúcich objektoch, o nekvalitných cestných povrchoch a rozbabraných stavbách.
Konečne by som mal pochopiť, že sme na špici !
A tak sa radšej vrátim k dnešnému programu.
Dnešnou témou je „Slovenská pozícia v zahraničí a vzťahy so zahraničím“. Bez komentára tlmočím ospravedlnenie neúčasti prezidenta SR Andreja Kisku kvôli iným povinnostiam a ministra zahraničných vecí a európskych záležitostí SR Miroslava Lajčáka kvôli pracovnej ceste do zahraničia. Ako je už tradíciou a takpovediac „železnou košeľou“, tak obaja nám zaželali úspech.
Pokúsime sa sformulovať najprv odpoveď na otázku: „Aká je pozícia našej krajiny v zahraničí ?“ A to nepôjde bez toho, aby sme nehodnotili, aké sú naše vzťahy so zahraničím. Pokiaľ by tu boli prezident republiky a rezortný minister, no i predseda vlády, tak by sme si vypočuli jasnú správu, že všetko je tak ako má byť. I keď jestvujú drobnosti, ktoré treba doriešiť.
Ospravedlňujem sa vopred za názor z minulého zhromaždenia, keď som povedal, že jestvuje súlad vo vzťahoch medzi Hodžovým námestím a Hlbokou cestou, a Námestie slobody je „mimo“.
Pred dvoma mesiacmi bola rezortná bilančná konferencia o tom, aká bola zahraničná politika v uplynulom roku. Najprestížnejšia udalosť, avšak nie v ponímaní verejnosti, ale tých, ktorí realizujú „zahraničnú politiku“. Kto by uveril, že prezident republiky A. Kiska povedal : „Vyjadrujem obavy z nepochopenia našej zahraničnej politiky občanmi“. Kto by pripustil, že štátny tajomník rezortu P. Javorčík má názor, že „Syriza a Podemos sú extrémistické sily“ ? ! Nehovoriac už o tom, čo prisúdili neprajní pozorovatelia legendárnej M. Vášaryovej : „Mám obavy, že Rusko skúša článok 5 zmluvy NATO o spoločnej obrane“.
Aký názor vymysleli prof. J. Sternovi, to je vskutku vrcholom : „Želám Ukrajine, aby sa o 25 rokov ako my dnes tešila z oslobodenia od rovnakého okupanta“.
Dokonca po konferencii istý komentátor si dovolil „nepekne“ napísať : „Zlatým klincom programu bola úvaha Pavla Demeša (občiansky aktivista, bývalý minister zahraničných vecí SR, spoluzakladateľ SAIA-SCTS pre tretí sektor), podľa ktorého by sa mali konšpirácie, mylné tvrdenia (iným slovom diametrálne odlišné názory od „oficiálnych právd“) dostať do agendy ministerstva vnútra či obrany. Pán Demeš by mal svoju myšlienku spresniť a následne by stálo za to dať ju preskúmať ústavným právnikom, ktorých nemenujeme, či je v súlade s článkom 26 Ústavy SR o slobode slova.
Rozmenené na drobné, pekne po poriadku: Problémom našej spoločnosti podľa prezidenta nie je nevyvážené a zavádzajúce informovanie verejnosti, ktoré sa v rámci ukrajinskej krízy črtá v celej svojej „kráse“, ale skeptický postoj ľudí, ktorých pohár trpezlivosti pretiekol. Zrejme teda netreba meniť prístup k spravodajstvu, ale treba zmeniť názor občanov a nahnať ich späť do košiara, aby našu zahraničnú politiku znovu „chápali“. A nedajbože „nekonšpirovali“ o tom, že Rusko nie je démon, ale rovnocenný partner so svojimi národnými záujmami, že úmysly tandemu Washington - Brusel nie sú vždy v súlade s „kostolným poriadkom“ a že Vladimir Putin nie je ani náhodou klon lídra KĽDR, Kim Čong Una, ako sa nám to snažia predostierať mainstreamové médiá.“
Kam sme to dospeli, že adept žurnalistiky si dovolí tvrdiť : „ Slovenská mienkotvorná elita na štátnej úrovni definitívne stratila kontakt s realitou. Informačné pole rozdelila hrubou čiarou na 100%-nú euroatlantickú pravdu pravdúcu a 100% putinovskú propagandu, medzi ktorými neexistuje nič iné ako vzduchoprázdno. Jestvujú len tí, ktorí našu politiku chápu a skáču tak, ako establishment píska a tí druhí, ktorými sa zaoberať netreba. Ich relevantný opozičný názor na zahraničnú politiku má totiž asi výpovednú hodnotu povier o dutej Zemi. Ukrajinská kríza je boj číreho dobra a číreho zla, ako v Disneyho rozprávke. Pluralita názorov v očiach vládnych a mimovládnych „expertov“ znamená divadielko, keď jeden povie A a druhý Á, nie Z, ako pri reálnej konfrontácii opozičných názorov.“
Je mi smutno z toho, že spolu so mnou aj viacerí z nášho združenia neberú ako radostný fakt : „Slovensko hrá dôležitú úlohu v rámci euroatlantického priestoru a je rešpektovaným partnerom v medzinárodnom spoločenstve.“
Je takmer tragické tvrdiť, že váha nášho slova a schopnosť viesť samostatnú zahraničnú politiku de facto nulová. Ako to teda je, prečo sme priam názorovo „rozčapení“ nad slovenskou pozíciou v zahraničí ?!
Vážené zhromaždenie, dovolím si pripomenúť, že pri určovaní úloh v zahraničnej oblasti vláda zohľadňuje aj kľúčové vývojové tendencie a výzvy nášho storočia, tak je to vznešene zapísané v jej programovom vyhlásení.
Prioritami sú :
dôveryhodné a rešpektované Slovensko v Európe; nie sme na tom horšie ako iné štáty V 4; stabilný a spoľahlivý partner NATO ako garant bezpečnosti SR; NATO predsa nie je partner, ale sme jeho členským štátom, a tak je otázkou, či sme rovnocenným partnerom pre ostatných členov; rozvoj dvojstranných vzťahov so štátmi EÚ a NATO, osobitne usporiadané a rovnocenné vzťahy so susedmi; azda treba konečne deklarovať, že je to v poriadku; podpora rozširovania priestoru stability, demokracie a partnerstva s dôrazom na štáty Západného Balkánu a Východného partnerstva; to je niečo ako odkaz z Enigmy predtým ako bol jej šifrovací systém dekryptovaný; podpora ekonomických záujmov, investícií a inovácií a energetická bezpečnosť; prečo rezort tak partizánsky mlčí o svojich úspechoch, prečo sa neprezentujú jedinečné výsledky „podpory“ pred verejnosťou ?; zodpovedný prístup ku globálnym výzvam s využitím potenciálu medzinárodných organizácií; nech sa deje, čo sa deje, tak vo všetkom sme vyrovnaní s našou „rovnoprávnou“ pozíciou v rámci NATO a EU – ničím predsa nederminovanou a už vonkoncom nie ekonomicky, ako predčasom vravel prezident republiky Ivan Gašparovič; pomoc a ochrana občanov Slovenska v zahraničí; v mobiloch sa vždy v zahraničí objaví telefonické spojenie na náš zastupiteľský úrad; rešpektovanie a posilňovanie záväznosti práva v medzinárodnom prostredí a inštitúciách, presadzovanie ich vymožiteľnosti ako kľúčového nástroja ochrany suverenity štátu; aj veľmoci, aj mocnosti a vôbec všetky štáty pred našou politikou cúvajú a majú obavy z našej principiálnosti; Vláda Slovenskej republiky bude aktívne prispievať do procesu tvorby spoločnej zahraničnej a bezpečnostnej politiky EÚ, najmä v takých témach, do ktorých sa premietajú záujmy Slovenska: Západný Balkán, európska susedská politika a Východné partnerstvo, podpora demokracie a transformácia, energetická bezpečnosť, služba občanom a krízový manažment. Je načase ku kráľovi Svätoplukovi na Bratislavskom hrade prifariť súsošie vládnych činiteľov, ktorí tak vzorne napĺňajú túto najsvätejšiu povinnosť. Vláda bude podporovať rozširovanie EÚ o krajiny, ktoré splnia podmienky na členstvo. Slovenská republika bude tento proces aktívne podporovať odovzdávaním transformačných a integračných skúseností. Už sa tak deje, či už účasťou našich dejateľov v oranžových revolúciách, alebo po nich v úlohách poradcov a poradkýň.
Osobitnou úlohou vlády v nasledujúcom volebnom období bude príprava predsedníctva Slovenskej republiky v EÚ v druhej polovici roka 2016, ktoré vláda vníma v kontexte posilnenia postavenia SR v únii, podpory prezentácie a širšieho zapojenia sa do formovania kľúčových politík EÚ. Už je načase odtajniť, ako sa posilnilo naše postavenie v únii, ako sa prezentujeme a ako konkrétne – s akými myšlienkami, či dokonca iniciatívami vyznačujeme „kľúčové politiky EU“ ?;Vláda bude aktívne komunikovať aktuálne témy Európskej únie slovenskej verejnosti s cieľom priblížiť úniu občanom pre lepšie pochopenie prehĺbenia integračných procesov po prijatí Lisabonskej zmluvy. Vláda má záujem podporiť širokú diskusiu v domácom prostredí o dôležitých otázkach európskych politík. Bude dbať na širšie zapojenie občanov do rozhodovacích procesov prebiehajúcich na úrovni EÚ, presadzovať problematiku Európskej únie do učebných osnov a podporovať vzdelávanie, prípravu a vysielanie občanov Slovenskej republiky do inštitúcií Európskej únie. Je to jedna z mála úloh, ktoré treba prehodnotiť a vyškrtnúť. Občania sú totiž vyrovnaní s členstvom v EÚ až natoľko, že sa aj takých volieb do jej orgánov zúčastňuje sotva desať percent voličov.
Na pôde Severoatlantickej aliancie (NATO) sa vláda zameria na : aktívnu účasť v transformačnom procese Aliancie; zvýšenie efektivity využitia prostriedkov a kapacít NATO; posilnenie záväzkov spoločnej obrany; vypracovanie strategických koncepcií s osobitným zreteľom na schopnosť Aliancie reagovať na asymetrické hrozby a problematiku kybernetickej bezpečnosti; presadzovanie a podporu prehĺbenia partnerstva a spolupráce EÚ a NATO v oblasti krízového manažmentu. Vskutku je ťažko robiť odpočet, keď „transformačný proces“ je „PT“. Obdobne to platí o asymetrických a kybernetických hrozbách.
Smutným faktom je, že ústavní činitelia predseda parlamentu, prezident republiky a predseda vlády, no i celý rad členov vlády a ďalších verejných činiteľov nemá vždy jasno v otázke, koho sme si vyvolili za spojencov a kto to akceptoval. Všetko z vôle ľudu, resp. na základe zastupiteľskej demokracie. Tak ako v dávnej minulosti, tak aj v celom období od 1989. roka je tu akútny problém, akési osobné a vskutku nepatričné názory, z ktorých sa vyklubú dvojtvárnosť, zadné dvierka, lavírovanie a čudesný mantinelizmus“ s predstavou, že nikto na to nepríde.
Nedokážu sa správať a konať podľa svojho mandátu ? S vyrovnaným postojom a chrbticou ? Ako partneri, ako priatelia ! A majú toľko vnútornej sily, že to dokážu vyžadovať od spojencov a partnerov ?!
Vláda bude rozvíjať bilaterálne vzťahy založené na zásadách demokracie, právneho štátu, univerzálnosti a nedeliteľnosti ľudských práv a základných slobôd pri zachovávaní ľudskej dôstojnosti, rovnosti a solidarity, medzinárodného práva a pri dodržiavaní zásad Charty Organizácie Spojených národov.
Pri plnení tejto úlohy si počína príkladne len a len samučičký premiér Robert Fico. Najprv sa vyjadroval jednoznačne spolu so svojím súputníkom Robertom Kaliňákom k imigrantom a utečencom a návrhom riešení z Európskej komisie, no i funkčne dožívajúceho generálneho tajomníka OSN Pan Ki Mona. Vitálnosť, či presvedčovacia schopnosť nášho ministra zahraničných vecí Miroslava Lajčáka bola v tejto veci silne oslabená a to rovnako ako vtedy, keď sa pred jedenástimi dňami Robert Fico vybral do Moskvy.
Tak nám „Pánboh pomáhaj !“ pri napĺňaní tohto úžasného záväzku v situácii, keď prakticky jestvuje jediný bojovník na zahraničnom poli o „slovenský profit“ bez ohľadu na osobnú popularitu v médiách a v najrôznejších vrstvách našej spoločnosti..
Je predsa pozitívne, že naša zahraničná služba si osvojila dokument – knihu kníh, ktorá je vlastne bibliou západnej – aj našej civilizácie „Stret civilizácií“ Samuela Huntigtona, ale bolo by fajn, keby ho ešte dôslednejšie aplikovala v každodennej praxi a vojny sa určite dočkáme. Azda pôjde o vojnu „spravodlivú“ ...
Neostáva nič iné, len dodať na záver tohto úvodného slova kajúcnika : Ako fantasticky prezident republiky zvláda vládnu zahraničnú politiku, ako to pripravuje minister Lajčák za vládu a jej predsedu, no i v absolútnom súlade s Ústavou SR a s vôľou občanov. Tak to je. Osobné názory si možno „bublinkovať“ pre seba samého. Nuž, čo, aj keď, nie je tu nikto, kto by ho volal na zodpovednosť.
Je to inak ako v Rakúsku, kde časť jeho občanov šomre, protestuje, ba vyvoláva „búrkovú nespokojnosť“ s tým, že v EÚ je všetko inak jako před dvadsiatimi rokmi, keď rozhodli o svojom vstupe do nej. Ide aj o TTIP. Našej vláde sa zatiaľ darí tlmiť „infikované“ informácie o zmluvách TTIP a CETA. Šancu nemajú komentátori typu Kvety Pohlammer – Lauterbachovej, ktorá po rakúskych demonštraciách 18. 4. napísala aj takúto štvavú myšlienku : „To je začátek konce již tak chabé demokracie. Evropská komise se prý strašně diví, odkud se vzal tento odpor, vždyť přínos prý činí 545 milionů eur. Ovšem i v jejich fantazijních číslech je to na 10 let, což činí 13,60 eur na obyvatele ročně. Přínos z hlediska pracovních příležitostí, vyčíslují tito mladí komici ve videu na 0,01 % jenom pro Německo. A jiné, než pozitivní zprávy, komise do éteru pustit nechce“.
Málokedy sa stretá jemnosť s veľkosťou a vážnosť s humorom tak, ako nám o tom svedčia dejiny, keď nám predstavujú osobu anglického humanistu, štátnika, otca rodiny a mučeníka - sv. Tomáša Mora (latinsky Morus). Preto ani nespravodlivý hnev anglického kráľa nevedel celkom potlačiť sympatie k tomuto ušľachtilému mužovi, sympatie, ktoré sú pozoruhodne silné aj v našom storočí. Dúfam, že nebudem otravovať, ak sa s Vami podelím o myšlienku, ktorú vyslovil Thomas More (1478 - 1535): "Bože, keď všetko zvážim, každý dnešný štát sa mi javí len ako zrada boháčov, ktorí pod zámienkou spoločného blaha sledujú svoje vlastné výhody a všakovakými úskokmi sa usilujú len o to, aby si zabezpečili vlastníctvo všetkého, čo neoprávnene získali, a aby prácu chudoby získali a vyťažili za čo najmenšiu možnú odmenu. Takéto bizarné ustanovenia bohatí zriaďujú v mene celku, teda i chudobných a nazývajú ich zákonmi".
Keď to dnes čítame, kladieme si otázku: Ale v čom sme sa zlepšili ? Hádam len v šírení klamstva o všeobecnom blahu, rovných príležitostiach a spravodlivosti v práve. Dnešná pseudohumanita prostredníctvom človeka ani z ďaleka nedospela do štádia humanity cez človeka. T.j. do stavu, kedy by človek v spoločnosti nebol schopný takých podlostí ako dnes. A výzvy na charitu a prezentovanie sa ňou pred médiami je záplatou na pekne čierne svedomie.
Vyhlásenie z konzultačného stretnutia Medzinárodného mierového výboru zo 7. mája, zverejnené na www.hospodarskyklub.sk, prostredníctvom TASR a ďalších agentúr, ako aj na viacerých internetových portáloch, no aj doručené na vaše emailové adresy pokračuje vo svojom živote. Bolo zaslané predstaviteľom USA a Ruska, ako aj desiatim prezidentom, resp. predsedom vlád podunajských štátov prostredníctvom ich veľvyslancov, no a priamo predsedovi vlády SR Robertovi Ficovi. Už sme si zvykli, že súčasní politici, ktorým nie je jasná ich dočasnosť a večná zodpovednosť, neodpovedajú, ale urobíme všetko preto, aby sme sa pokúsili obnoviť niekdajšiu „Plavbu mieru po Dunaji a Čiernom mori“ s každodennou a otvorenou komunikáciou prostredníctvom elektronického média. Nebude to vôbec jednoduché, keď, nech to neznie až tak paradoxne, a zároveň pejoratívne, mier patrí medzi „podpultový tovar“.
Inšpiračne k diskusii. Neodpustím si údaje z ríše sci-fi. Vraj, USA predali vlastnú budúcnosť. Podľa štatistických údajov o USA z marca 2015 je zrejmé, že sa tam čosi deje. Rast HDP o 0.2 % a to je prvá info so sci-fi charakterom. Ak odpočítame z rastu HDP deficit obchodnej bilancie, tak dovoz pochoval aj tento rast, pokiaľ ho „nehodil“ do záporných čísiel. Marcový mesačný deficit roka 2015 dosiahol 21,2 miliárd USD, čo je najvyšší deficit v ktoromkoľvek mesiaci roka 2008 a čo bol, prosím, krízový rok. V tovaroch predstavoval tento deficit 64 miliárd dolárov .Nárast dovozov služieb a tovarov sa prejavil v raketovej sume 239 miliárd dolárov/mesiac. Od doby nástupu prezidenta Clintona sa deficit USA prehĺbil už na astronomických 11,2 bilióna USD a stále sa zvyšuje popisovaným tempom.V apríli 2015 mali USA deficit obchodných vzťahov k Číne 31,2 miliardy a to je prosím planetárny dlh, ktorý ešte na tejto planéte dva štáty nemali. Takže, ide o tlak, ktorý bezpečne likviduje priemyslovú základňu USA. Len za štyri roky Čína naškrečkovala viac ako 4 bilióny USD v obchodných prebytkoch na účet USA. To však nič nemení na tom, že najsilnejším našim spojencom sú USA. Viacerí predstavitelia Washingtonu majú však pocit, že svet ich nechápe a nerozumie obsahu pojmu demokracia. Občas sa to javí tak, akoby si vyrábali nepriateľov a všetci ich spojenci - priatelia a o slovenských predstaviteľoch ani nehovoriac sa k tomu čestne a priamo nevyjadrujú. Nikto predsa nie je neomylní, o čom je v dejinách bezpočet príkladov, a nemálo presmutných až tragických.


Od júna 1995 sa klubových zhromaždení zúčastňuje veľvyslanec Kubánskej republiky. K dvadsiatemu výročiu členstva dostala kyticu súčasná veľvyslankyňa Loipa Sanchéz Lorenzo od predstaviteľov združenia Petra Kasalovského a Jána Gabriela.


V prvej prestávke diskutujú Vladimír Pavelka (v strede), Vladimír Masár (vpravo) a Vladimír Ulman (vľavo).


Napriek tropickej horúčave a otvoreným oknám v sále Pálffyho paláca sa pekelne sústredili na prejav správcu Petra Kasalovského o slovenskej pozícii v zahraničí prof. Milan Šikula (vľavo), František Pancurák (v strede) a Peter Hrinko, podpredseda výboru združenia.

Vyhlásenie Jana Campbella za laureáta Zlatého biatca 2014

Jan Campbell vidí v každom štáte a jeho národe – jeho občanoch vždy to lepšie. Platí to aj o politických vodcoch i keď neraz tak vyvoláva prinajmenej diskusiu. Občas aj nesúhlas so zavrhnutím. Taký je už „osud“ autorov čestných k svojim adresátom a vôbec k verejnosti, no i k sebe samotným. Keďže nie sme vyznávačmi jednopolárnosti, jednostrannej orientácie a „vyznania“, či, ak chcete, presvedčenia, tak po čiernohorskom premiérovi Djukanovičovi, ruskom ministrovi zahraničných vecí Lavrovovi, čiže po politických veličinách, tretím laureátom Zlatého biatca za rok 2014 „Za humanizáciu spoločnosti publicistikou o vývoji a riešeniach civilizačných problémov a globálnych priorít“ sa stane Dr. Ing. Jan Campbell, PhD.

Nech na počesť 64. zahraničného laureáta a celkove 242 laureáta Zlatého biatca 2014 Jana Campbella zaznejú slávnostné „Devínske fanfáry“ v podaní Brass Kvintet.


Peter Hrinko odovzdal Zlatý biatec 2014 Janovi Campbellovi.


Blahoželanie od Terézie Lovíškovej.

Diskusia

Otváram diskusiu k obidvom témam. O slovo ako prvý požiadal bývalý predseda NR SR a predseda SDĽ, bývalý veľvyslanec v Ruskej federácii, no i laureát Zlatého biatca Jozef Migaš, Anton Blaha, prof. Štefan Kassay, Ladislav Žák, Jiří Mikulenka, ...

L. Žák : Jsme pro agresora ochotni pracovat, pokud nás nechá na živu…   »

Titánová beloba a iné veci, úvahy J. Mikulenku.   »


Veľký záujem vyvolal diskusný príspevok bývalého predsedu NR SR a veľvyslanca na Ukrajine a v Ruskej federácii Jozefa Migaša.

O „stavbe storočia“ pred želaním pohodového leta

Peter Kasalovský : Niekoľko slov o tom, že počas „moskovského“ Dňa víťazstva prezident ČR Miloš Zeman iniciatívne v prítomnosti slovenského premiéra Roberta Fica vyjavil ideu veľkého plánu, či dokonca „stavby storočia“ : spojenie Baltického mora s Čiernym morom, teda riekami Odra, Váh a Dunaj. V roku 1996 sme vytvorili priestor na prezentáciu zámeru žilinského podnikateľa Ing. M. Kurnocíka a potom o niekoľko rokov neskôr, tu, v tejto sále ste videli vizualizáciu takého projektu pod ktorými bola podpísaná a.s. Euročas a v jej zostave som bol aj ja. Takmer dva roky som robil na koncepcii a tvorbe reálnej predstavy takého diela. V živom kontakte sme boli s naslovovzatými odborníkmi STU, SVP, predstaviteľmi miest a obcí, no aj s vtedajším ministrom životného prostredia Laszló Miklósom.
Dokument filmový aj s vizualizáciou, no i podnikateľský zámer som odovzdal osobne 12. marca 2009 premiérovi SR Robertovi Ficovi. Odpoveď na tento podnet nebol a nie je dodnes, pokiaľ nepripomeniem, že začala „pracovať“ energetická lobby s cieľom dostať objednávku na vybudovanie hydroelektrárne v Seredi, obdobne v Kolárove, a potom, minister vnútra Robert Kaliňák oznámil zrušenie stavebnej uzávery na Kysuciach, kde mal byť postavený 50-kilometrový kanál Odra – Váh v Žiline. Nuž, schválností a najrozličnejších záujmov, predovšetkým v rokoch 2004-2005 a neskôr až do roku 2010 bolo viac ako dosť, zlikvidovali šancu splniť náš vládou daný záväzok „splavniť rieku Váh“. Z českého rozpočtu v dôsledku takéhoto vývoja „plánu storočia“ potom vyčiarkli zdroje na výstavbu vodnej cesty.
V niektorých médiách, napríklad v Trende začali meditovať dosť „jednosmerne“ o tomto diele ako o možnom. Čestne vyhlasujem, že také dielo by sme mohli zrealizovať za 4-5 rokov, avšak s čínskym kapitálom a čínskou organizáciou a riadením práce. Pre Číňanov nie je dnes nič nemožné, a my by sme sa mohli podučiť ako robiť zázraky.
Dámy a páni, prijmite, prosím, pozvanie na raut a kuloárové diskusie. Keď sa dostanete k svojim PC, tak si otvorte našu www.hospodarskyklub.sk. Zverejnili sme vyhlásenie skupiny členov Proti popieraniu princípu zásluhovosti a falošnej solidarite, ďalej výzvu – podnet premiérovi Robertovi Ficovi, aby požiadal pápeža Františka o zvolanie mierovej konferencie, ako aj vyhlásenie predstaviteľov združenia k parlamentným voľbám 2016. Oznámili sme verejnosti našu snahu obnoviť Plavbu mieru po Dunaji a Čiernom mori a požiadali písomne o podporu predstaviteľov veľmocí a podunajských štátov.
Želám pohodové leto.

Vadim Brezny o tom ako predbehnúť seba samých

náš člen žijúci „na tretinu“, ale aj aktivizujúci sa spoločensky, no publikujúci aspoň „na polovicu“ v Nemecku Vadim Brezny pouvažuje nahlas o tom, ako aj vaše podnety z vlaňajška a tohto roka dostať do života, alebo, nechať „bez života“.

Vadim Brezny: Každý národ si zaslúži svetlo nádeje ...   »


Na pravé poludnie bolo v sále 77 členov a hostí, o hodinu neskôr 83 a o 15.35 h, keď začal hovoriť Vadim Brezny sa počet prítomných znížil o dvoch na 81. O 14. 25 h bolo v sále 99 osôb.